11 „69“

V roce 1969, když jsem poprvé nastoupil do DP s Rogerem Gloverem, bylo těžké pro anglickou skupinu/kapelu napsat road song. Byla to americká záležitost a naše tradice byla ve stavu zrodu. O třicet let později to přišlo přirozeně:

Stará dodávka nacpaná nádobíčkem, ale co, byli jsme jak v nebi.

Všechna místa zmiňovaná ve druhé sloce jsou skutečnými koncertními místy, které každý z té doby pamatuje. The Speak‘ je The Speakeasy Club‘, jenž byl na Margaret Street v londýnském West Endu, kde jsme strávili ne jednu hodinu s ostatními hudebníky, děvčaty a ‚ přicmrdávači ‘ (nohsledy, týpky z médií a lidmi, co se snažili prorazit).

Spal jsem ve špagetách poté, co jsem byl nadměrně obsluhován u baru. Probudil jsem se s pocitem na zvracení a, s polovinou večeře odkapávající mi z hlavy, odpotácel jsem se směrem na pány. Dva chlapíci se váleli po podlaze a snažili se si navzájem vytlouct duši z těla, zatímco portýr přihlížel. Zjišťujíc, že mám cestu zatarasenou, vyzvracel jsem se na ty zápasníky, kteří ztratili svůj veškerý entuziasmus do rvačky. Portýr se usmál a řekl „Skvělý, Iane“.

‚The Marquee‘ je pravděpodobně nejslavnější londýnský klub a vedl ho Jack Barry (který dal také dohromady National Jazz Blues and Rock Festival, ze kterého se později stal Reading Festival). Chovám velkou úctu k Jackovi; párkrát mě dal do pořádku.

The Paradiso je klub v Amsterdamu, kde bylo publikum vždy zhulené a apatické. Roger Glover posbíral za ta léta řadu přezdívek….‘Rugged Ferocious‘ (Divoký tvrďák ) je jenom jedna z nich.

The Boat House u Kew Bridge na řece Temži bylo rockovým/bluesovým/jazzovým místem. Roger (také se mu říkalo Smradlavý hipík) se nahýbal přes zídku přemýšlejíc o smyslu života v temných hloubkách, když kompletní obsah našitých kapes na jeho saku vyskákal v parabolické kaskádě, aby spadl, navždy ztracený, do řeky Temže.

Poslední sloka se dotýká levného motelu v L.A. a Hallelujah byla první skladnou, kterou jsme Roger a já nahráli s Deep Purple.