Od: cafka z Polska

Nazdar Iane,

jsem z Polska a jsem velkým fandou toho, co děláš. Mám jednu otázku, která se může zdát, že s hudbou moc spojitost nemá.

Vím, že máš rád whisky Macallan, ale rád bych také věděl, jaká je Tvá oblíbená značka cigaret, je-li nějaká.

Díky za odpověď, Chris

Nazdar Chrisi,

díky za Tvůj dopis. Vlastně mám slabost pro polskou vodku, ale ano, mám hodně rád The Macallan. Mou oblíbenou je Edradour, jež pochází z nejmenší palírny ve Skotsku. Nepiju jenom nemíchané whisky – ty rašelinovější mi nejsou po chuti – a tak se často vracím k ignorantským zvykům svého mládí.

Na mnoha místech, kde jsme tehdy hráli v našich těžkých začátcích, byl zakázán alkohol. Od starých mazáků (myslím, že už jsem jedním z nich) jsme dostali pár tipů jak tato nařízení obejit. Jazzmeni chodívali na pódium s neškodně vypadající lahví limonády, nejlépe koly, do které lili zdravou – ale neviditelnou – odměrku skotské, či jakéhokoliv jiného jedu dle jejich volby.

Nikdo, koho jsem kdy poznal, nebyl nikdy přistižen, i kdyby byl, zločin porušení podnikových předpisů čí místních zákonů by byl mnohem menší než velký hřích míchání dobré neřezané whisky s něčím jiným než s vodou. Takže jsem pili to, k čemu jsme se dostali, a tím byla obyčejně populární míchaná whisky Bells. Byla to úspěšná značka a – dle mého skromného názoru – ostatní jako Johnny Walker (ohnivá voda), J&B a Teacher‘s (jenom voda) se museli před ní červenat hanbou. Ale teď při slepé ochutnávce nedokážu poznat rozdíl mezi Bells, The Famouse Grouse, Dewar‘s a párem dalších – a že jsem jich pár absolvoval.

Kouřím cigarety Dunhill International, když piju pivo nebo whisky v dobré společnosti. Je to značka, které jsem věrný od doby, kdy jsem si ji mohl poprvé dovolit; teď stojí balíček v Británii více než pět liber, ale v Portugalsku přijdou ani na polovinu. Minulý týden jsem měl šok, když jsem byl poprvé za poslední rok doma, natankoval jsem auto – benzinem, ne whiskou – a koupil si balíček cigaret za ohromující sumu 65 liber (96 EUR; $130) – to je ale Anglie, velice drahá v dnešní době.

Nazdar, ig

Od: Timothy Summers

Nazdar Iane,

pamatuji se, že jsem někde četl, že jsi „vycouval“ ze setkání s Elvisem Presleyem, jelikož ses bál, že by mohla ‚prasknout bublina‘, když ve uvidíš svého hudebního hrdinu v reálu před sebou z masa a kostí.

Přemýšlel jsem, jestli jsi někdy tohoto rozhodnutí nelitoval. Zcela určitě to je názor, který dokážu ocenit, jelikož jsem odmítl příležitost jít do zákulisí během turné ‚Bananas‘, jelikož jsem se bál, s ohledem na to, že sleduji tvou hudební produkci od roku 1980, že by mohla prasknout dost velká bublina…Přátelé a rodina mou moudrost zpochybnili a když zase vyvstala šance během britské části turné ‚Rapture,‘ já a můj syn Luke jsme se setkali s Tebou o ostatními kluky z DP před sheffieldským vystoupením. Naštěstí jste byli všichni velice ochotní a přátelští, takže veškeré mé obavy se ukázaly být zbytečné.

Nelituješ někdy, že ses nesetkal s panem Presleyem?

Zdravím,

Tim Summers

Nazdar Time,

Jaká hluboce dobrá otázka. Odpověď je ano, lituji, že jsem tenkrát nebyl zralejší a méně do sebe pohroužený. Když se nad tím tak zamýšlím, nebyla to ani tolik jeho osobnost, z čeho jsem měl strach, ale v té době něco problematičtějšího.

Když o tom teď přemýšlím, dovedu se vžít do pozice fanoušků DP, pro něž bylo těžké – před všemi těmi lety – se smířit se změnami, když odešel Ritchie. Někdy je to těžké – jako když se například člověku rozvedou rodiče, a cizí nevlastní rodič přichází – vzít si tohoto nového člena rodiny rovnou ke svému srdci.

Můj problém s Elvisem byl podobný, ale bez té třetí strany. Jeho styl se tak radikálně změnil po jeho odchodu z armády, že jsem nemohl uvěřit, že tento ‚bůh‘ dělá takové srágory – nenáročné filmy, hudbu pro publikum lasvegaského typu; řada z nás se cítila zrazena. Raději jsem si pamatoval svého hrdinu takového, jaký byl – mladého Elvise, raději než toho ‚trylkujícího croonera‘, kterým se stal.

Ovšem, on si vypěstoval zcela novou fanouškovskou základnu a potom se stal největší sólovou hvězdou, kterou svět poznal. Příležitostně se vrátil zpět k původnímu typu a předvedl pár omračujících výkonů, ale obecně mu něco chybělo. Jeho celebritní status a kostýmy se stávaly důležitějšími. Elvisovi imitátoři ve mně pořád vzbuzují nepříjemný pocit, jelikož jim naprosto uniká podstata těch elementů, již nás tolik vzrušovaly v padesátých a šedesátých letech.

Navzdory řečenému, opravdu lituji toho, že jsem nebyl natolik chlap, abych šel složit svou poklonu, když jsem měl příležitost, pro kterou by každý Elvisův fanoušek položil život.

Nazdar, ig

Od: Stefanie Satchell

Drahý Iane,

potrava k zamyšlení:

Co proboha přinutí chlapa, aby běhal po ulici nahý, se zapálenými novinami zastrčenými v zadku???

Pauza…

My víme, že se teď směješ.

Ahoj Stefanie,

mohu jenom předpokládat, že hovoříš o dodatečném spalování, tzv. afterburnu.

K tomuto je zmínka v části DF 23, Komediální sex/Olympijský sex – hned po ‚Sedmnácti mrtvých lupičích‘, jež nalezneš zde v archívech Caramby. Zde je výňatek…

Komediální sex (KS). Je to pojem, se kterým jsem přišel před mnoha lety. Zde jsou některé tituly:

• Honění obruče (také olympijský sex, kvůli požadovaným fitness úrovním)
• Dělat to v separátních místnostech
• Růžová helikoptéra (také OS po startu)
• Afterburn (nováčci musí být prohlédnuti)
• Důvody proč nemůžete
• Šaráda
• Nemravné jídlo
• Držet ho tam (také OS)
• 68
• cross dressing (ne v konvenčním slova smyslu)

Subkategorie: Olympijský sex (OS)

• Močení do výšky
• Vícečetný orgasmus (také KS v pozdějších fázích)
• Skok o tyči
• Pitiboj
• Desetkrátboj
• Skok daleký/vysoký/trojitý
• Ukázkové skákání/drezúra (máte-li dost prostoru, potom také KS)

…a tak dále.

U afterburnu jsou pravidla velice prostá; každý soutěžící – nahý – sroluje velký novinový arch do ruličky a oba konce zakroutí – jeden bude mít úlohu knotu a druhý držadla. Je důležité to udělat řádně, protože špatně stočená rulička během závodu vypadne a takto diskvalifikuje soutěžícího; zkušení afterburneři věnují přípravě velkou pozornost.

Když je soustředěný, běžec nastoupí na startovní čáru předem dohodnuté závodní dráhy – možná kolem několika překážek. Závodní dráha by měla být viditelná pro všechny přihlížející, v každém úseku.

Nejprve se zasune držákový konec ruličky mezi půlky soutěžícího a ty se pevně sevřou – pro dobré sevření se využívají rozmanité techniky. Potom startér zapálí knotový konec, v kterémžto okamžiku se rulička stává hořákem. Když se řádně rozhoří, soutěžící vyráží a postupuje tak dalece, jak to jde, po závodní dráze, dokud buď plamen nedosáhne jeho/jejího zadku a bolest se stává nesnesitelnou, nebo plamen zhasne (někdy je lépe utíkat trochu pomaleji a udržovat plamen), nebo soutěžící upustí hořák, či se odchýlí od závodní dráhy. Některé afterburnové skupiny mají dodatečná místní pravidla.

Vítězem je soutěžící, jenž dokončí nejvíce kol, nebo největší úsek kola.

Užil jsem si hodně zábavy u tohoto sportu za ta léta, v různých skupinách a četných zemích.

Tak tedy, co mě k tomu nutí? Asi to bude jenom kvůli té srandě.

Nazdar, ig

Od: Rachel z Glasgowa

Drahý Iane,

zrovna jsem se vzpamatovala po včerejším glasgowském koncertu, jako obvykle mne kapela odrovnala. Vzpomínám si, když jsem byla na DP v Glasgowě v době, kdy byla Black Night vysoko v žebříčcích a od té doby jsem nadšenou fanynkou DP a obzvláště Iana Gillana. Tak velkou, že jsme si loni udělali dovolenou jenom proto, abychom si Tě poslechli v Las Vegas v House of Blues.

Moje otázka je, kdy sis uvědomil, že máš HLAS a jak sis ho dokázal po všechna ta léta udržet?

Ať Ti to dlouhou zpívá.

Rachel z Glasgow.

P.S.: Možná jsi zdědil kus svého nádherného hlasu po svých skotských příbuzných.

Ahoj Rachel,

díky moc za tato slova; musím říct, že osobně cítím, že DP jsou mimořádně rozjetí na tomto turné; takže je fajn se dovědět, že si Ti líbilo Glasgow (a Vegas také!!!)

Nemyslím, že někdy existoval moment, kdy bych si uvědomil, že bych mohl být zpěvákem, protože to byla vždy taková přirozená věc – jako dýchání; jako kluk jsem pořád zpíval. Byl jsem chlapecký soprán v kostelním sboru a třebaže jsem řekl mé matce, že neumím pořádně aleluja, skutečným důvod, proč jsem ze sboru odešel, byl ten, že jsem nemohl vystát vikáře – byl to velice nepříjemný člověk.

Když jsem založil svou první kapelu, byl z to větší části bláhový plán stát se filmovou hvězdou – inspirovaný mladým Elvisem. Dalších několik let jsem strávil učením se celé té věci – nejenom zpívání sólových vokálů, ale také aranžmá, harmonií, kompozice a všech dalších tajemných prvků řemesla, jež jsem musel pochopit předtím, než jsem si mohl to umění vychutnávat a skutečně se vyjadřovat poté, co jsem došel ke konci svých formativních let a odkroutil si svá učednická léta.

‚In Rock‘ byl katalyzátorem, kdy jsem se do toho poprvé naplno položil, potom ‚Jesus Christ Superstar‘. Od té doby to byla výprava plná objevů. Dalším velkým momentem byla rada, kterou jsem dostal od Rogera Glovera před asi pěti nebo šesti lety. Myslím, že jsme všichni šli dolů během těch traumat počátkem devadesátých let. Jon Lord, Paicey a Rog se vzpamatovali velice rychle, když do kapely přišel Stevie, ale já se nikdy nevrátil k dřívějším vysokým standardům, dokud Rog ten problém nevyřešil. Řekl, že bych se měl uvolnit, jenom tohle. Napínal jsem se kvůli každému tónu, což dávalo mému hlasu ošklivou břitkost. Takže jsem se uvolňoval a s pomocí meditace a podpory drahého Rogera se všechno vrátilo.

Podobná krize byla počátkem osmdesátých let předtím, než jsem si dal odstranit mandle. Myslím, že to bylo během vzpamatování se z takových strašných časů, kdy jsem si ‚uvědomil‘, jak mohu být šťastný, že disponuji tímto přirozeným nástrojem a jaké mám štěstí, že pořád funguje.

A – jsem si jist, že máš pravdu – skotské vazby jsou zásadní.

Nazdar, ig

Od: Thomas Jackson

Drahý Iane,

vynikající vystoupení v pondělí večer v Newcastle.

Existují nějaké speciální rituály, než jdeš na pódium?

Thomas Jackson

Ahoj Thomasi,

Díky za to, byl jsem trochu nervózní před vystoupením v Newcastle, protože to byl první ‚domácí‘ koncert po nějaké době.

Ptáš se na rituály, nu, to je fascinující téma. Všiml sis někdy, jak se zvedá hladina konverzace před nějakou událostí? Lidská povaha – taková jaká je – nás přivádí do stavu přípravy na nebezpečí a vzrušení, nebo jakýkoliv zážitek, jenž vyžaduje, abychom byli na vyšší úrovni připravenosti, než je náš obvyklý cestovní režim.

Dokážu rozeznat, kdy se jiná kapela toho večera chystá na jeviště; žvanění z chodby dosahuje crescendo, když se hrnou na scénu. S námi je to totéž, což je důvod, proč mám svou vlastní oblékárnu – nebo svlékárnu, jak říkám své svatyni.

Taky jsem se před vystoupením hecoval do stavu vzrušenosti. Nebylo to ale dobře, jelikož adrenalin proudil příliš rychle a později během vystoupení jsem trpěl slabostí. Dnes se podrobuji na místě vystoupení pravidelnému meditačnímu rituálu; od okamžiku, kdy tam dorazím, snažím se nemluvit a zachovávat klid, obvykle luštím kryptické křížovky, abych pomohl své mysli zůstat ve stavu pohotovosti, aniž bych se příliš vzrušoval – ačkoliv mívám hlavový orgasmus, když vyřeším něco skutečně zapeklitého.

Míváme dvacetiminutové ‚varování‘, v kterémžto okamžiku si dám panáka whisky a půl aspirinu – abych zneškodnil tu tlakovou bombu, jež by mi brzy explodovala v hlavě (nedělám si žádné zahřívací kolo, běžím rovnou na jeviště). Potom na sebe hodím nějaké oblečení a jdu za kluky do kapelní šatny. Paicey je vždy veselý, a ostatní v tom nejsou moc pozadu, protože žertování nabírá na intenzitě až do toho okamžiku. Potom se všichni obejmeme, potřeseme si rukama a řekneme pár tajných slovíček

Ve skutečnosti mívám vždy v den vystoupení kolem poledne vnitřní chvění, nejsou to ani nervy jako spíše nervózní vzrušení, a věř mi, není to teď o moc méně silné, než tomu bylo před mým prvním vystoupením v roce 1962, ale během let se vyvinuly ty rituály.

Nazdar, ig

Od: Ryan Clare

Ahoj Iane, jak se máš??

Očividně, téma, ze kterého nejsi (nebyl…záleží na tom, kdy nebo zda toto budeš číst) šťastný, když BMG opětovně vydala to vystoupení z roku 1993, všichni se ptají, proč ses tím netrápil v roce 1996, kdy bylo poprvé vydané, a souhlasil jsi s tím, že uděláš interview pro ono DVD.

Také přemýšlíme, co na to říká zbytek kapely, obzvláště Steve a Don, když vidí, jak si Sony myslí, že propaguje vaše současné turné vydáním jednoho z nejhorších živých alb dle měřítek DP, a nejenom to, je také v zcela jiném složení.

Nemají pocit, jakoby byla jejich práce zbytečná?? Prosím, řekni jim, že tomu tak není, a že všichni (většina) fanoušků miluje to, co děláte teď. Díky za skvělou hudbu, doufám, že ji budeme zažívat ještě po mnoho příštích let!!!

Mimochodem, je nějaké šance, že DP brzy uvidíme v Kanadě?? Rozhlasové stanice hovoří o myšlence, že uděláte nějaké turné v červenci/srpnu na zakončení turné Rapture Of The Deep. Možná vám také udělá radost, když řeknu, že všechny zdejší klasické rockové stanice hrají skladby z nového alba. Díky!!

Ryan

Zdravím Ryane,

Díky za Tvůj dopis a slova podpory. Ve skutečnosti nevím, co se stalo s tou BMG věcí – Live at Birmingham 1993. Nevěděl jsem o tom vydání, dokud jeden novinář během rozhovoru nezmínil ‚co říkám, atd.‘ V každém případě, celé to dopadlo dobře, musím říct, že se BMG nakonec zachovalo velice čestně, když to CD stáhlo.

Říkáš, ‚všichni‘ se ptají, proč jsem se tím netrápil, když vyšlo poprvé; nu, tak tomu ve skutečnosti není – trápil jsem se tím hodně. Ve skutečnosti jsme byli natolik zděšeni z kvality nahrávky, že jsme požadovali, aby byla pozastavena, a generální ředitel labelu – byl to ohromný chlap – souhlasil. Teprve když o něco později odešel do důchodu, tak ji nové vedení vydalo; my jsme byli samozřejmě pod smlouvou a ve skutečnosti jsme v této věci neměli žádné slovo. Když ten proces začal, byl jsem/byli jsme povinni – i bez smlouvy to byla profesionální povinnost – ho podpořit. Avšak kdokoliv, jenž byl věnoval jakoukoliv pozornost mým rozhovor, by býval poznal, že jsem z toho žádnou radost neměl.

Co se týče otázky, co na to říkal zbytek kapely, jsem si téměř jist, že ten incident pominul, aniž by si někdo z nich ten povyk uvědomil. Ve skutečnosti – jak jsem zmínil dříve – kolem mne by to také prošlo zcela bez povšimnutí, kdyby to byl nezmínil ten novinář. Musím říct, že se většinou díváme do budoucnosti a zřídka cestujeme stejnou cestou jako Moronica. Mohu Tě ujistit, že nikoho z nás tyto věci o spánek nepřipraví.

Zcela určitě to nebude na zakončení turné Rapture – v současnosti jsme zajednaní v rámci něj až do února 2008 – ALE ANO…skutečně přijedeme brzy do Kanady!!!

London, OT (26.červenec), Montreal, QU (28. červenec), Quebec City, QU (29. červenec).

Nazdar, ig

Od: Nick Dagan Best

Pozdrav od starého fanouška a obdivovatele z Montrealu!

Mám otázku, jejíž odpověď chci znát už dlouhou dobu:

Rozumím, že ses narodil 19. srpna, 1945 v porodnici Chiswick v Hounslow, ale rád bych znal hodin, přesnou nebo přibližnou, ve které jsi se narodil.

Vše nejlepší také od Lva.

Nick Dagan Best

Zdravím Nicku,

kvůli odpovědi jsem musel zavolat své matce.

Narodil jsem se přesně v čtyři hodiny odpoledne 19. srpna 1945.

Nazdar, ig

Od: Heidi

Ahoj Iane,

jelikož jsi zase na turné, myslím, že se potřebuješ něčím zabavit během těch dlouhých cest z jednoho města do druhého. Proto mám na Tebe otázku. Před lety jsme vedla dlouhou diskusi se svým nejstarším synem, zda je „Child In Time“ balada nebo ne. Dodneška máme rozdílné názory. Nyní probíhá diskuse na Deep Purple Hub s názvem „nejlepší purpleovská balada“ a viděla jsem tam, že existuje více lidí, kteří si nejsou jisti.

Myslím, že bys dokázal vnést světlo do této tmy. A existuje-li nějaký návod jak poznat baladu, prosím dej mi vědět – abych už nikdy nekladla takovéhle pitomé otázky. (Je to trochu zvláštní, ale hodně lidí nemělo problém označit „Sometimes I Feel Like Screaming“ jako baladu – pro mě je ta stavba dost podobná).

Zahlédla jsem, že jste hráli v TRBO v Parmě – a já tam nebyla….z toho jsem veeeeelice smutná! Mohu jedině doufat, že budete brzy vystupovat v okruhu tří hodin někde kolem Mnichova, to je má jediná šance, že zase uvidím DP.

Báječné a zábavné turné přeji Tobě a všem Purplům.

Nazdar, Heidi

Ahoj Heidi,

celou dobu jsem si myslel, že balada je pomalá milostná píseň, ale myslím, že se ta definice trochu rozšířila, v rámci kontextu rockové hudby – takže by asi člověk mohl nahradit slovo pomalá těžkým. Přesto si však myslím, že balada musí být milostná píseň.

‚Child In Time‘ byla o studené válce; takže zcela určitě to balada nebyla.

‚Screaming‘ se pojí s prohlášením ‚Chybí mi doma můj drahoušek‘, takže by se dala popsat jako bluesový road song s baladickými podtóny.

Obě dvě mají dramatickou a náladu měnící dynamiku, takže se asi moc nehodí k romantickému večeru se žhavou vyhlídkou, což je kam balady podle mě patří.

Nazdar, ig

Od: Marsha Lockom

Drahý Iane,

velice mě zajímají pojmy, o kterých jsi psal v dubnových Drahých přátelích – 45. Ve snaze dokázat podnítit nějakou přátelskou diskusi o těchto myšlenkách na webových stránkách Deep Purple Hub, jsem napsala a vyvěsila mou recenzi Tvého původního pojednání. Zde je několik otázek, jež jsem měla ohledně Tvých myšlenek na téma vývoje lidské duše.

Jak nebo kdy duše tvoří potomstvo, jestliže každá duše má nějakou pre-existenci?

Evoluce je výsledkem procesu přirozeného vývoje, jenž zahrnuje tyto body:

Rodí se více jednotlivců než jich schopno přežít.
Jednotlivci čelí konstantnímu boji o přežití.
Ti, již prohrají tento boj, zemřou.
Ti, již přežívají pro reprodukci, předávají dál genetickou informaci pro své specifické vlastnosti.
O jaké zdroje duše bojují?
Přestává duše existovat, když ten boj prohraje?
Jsou duše znovuzrozeny nebo recyklovány do nových smrtelných životů?

Ráda bych si vyslechla Tvé myšlenky v odpovědi na tyto otázky.

Děkuji moc za velice myšlenkově provokativní vydání Drahých přátel!

Vše nejlepší,

Marsha
Ohio, USA

Zdravím Marsho,

Díky za to; vynasnažím se, abych byl stručný.

Ad: Přežití duše

Tvá otázka: Jak nebo kdy duše tvoří potomstvo, jestliže každá duše má nějakou pre-existenci?

Odpověď: Nemyslím, že mají duše děti v tomto smyslu, ale kolegiátní myšlení a kongregační euforie zcela určitě vedou k vyšší úrovni porozumění, náležení a cíle. Víme to a většinou to bereme za samozřejmé, jako Richard Dawkins, když přehlíží důkaz, který mu žije rovnou pod nosem (ve své knize ‚Boží halucinace‘).

Otázka: Evoluce je výsledkem procesu přirozeného vývoje, jenž zahrnuje tyto body. Rodí se více jednotlivců než jich schopno přežít (?), jednotlivci čelí konstantnímu boji o přežití.

Ti, již prohrají, zemřou (všichni zemřeme, tahle je snadná) Ti, již přežívají (přežívají smrt?) pro reprodukci, předávají dál genetickou informaci pro své specifické vlastnosti.

Takže, o jaké zdroje duše bojují?

Odpověď: Dvě věci – smysl náležitosti a smysl cíle. V tomto kontextu – a zde je nutno poděkovat Dawkinsovi za vymyšlení tohoto pojmu – hovoříme o memetické obálce, jež obklopuje fyzický život – (meme jsou pro duší tím, čím jsou geny pro tělo). Jestli si dokážeš představit propletené genetické pramence DNA jako individuální událost – možná nespojitou, ale zcela určitě zabalenou v podobné struktuře (memetické obálce), ze které vše bychom mohli nazvat čtyřnásobnými spirálami – potom by sis možná mohla uvědomit hnací sílu za životem samotným. Nebo by ses alespoň mohla podívat na jinou dimenzi života. Dimenze, jež pravděpodobně nedospěje, dokud náš fyzický vývoj nedosáhne bodu jasné neudržitelnosti (v kterémžto bodu budeme muset mutovat – vyvíjet se nebo zemřít). Myslím, že už v té fázi jsme, ale je těžké říkat lidem, aby nedělali další lidi, konec konců, jsme geneticky naprogramováni a odměňování, abychom to právě dělali – takže prozatím to zůstane ve formě neakceptovatelné pravdy. Jsme jako lyrochvost napodobující zvuk řetězové pily, ohlašující destrukci svého okolí – a neschopný cokoliv s tím udělat.

Takže, duše bojují o přežití stejným způsobem, kterým těla bojují o přežití (přinejmenším) a dominanci (v nejlepším případě). Vypadá to, že se řídí stejným darwinovským vzorcem až na to, že nejsou molekulární, chromozomální či atomické; v kvantovém smyslu jsou vlnami, ne částicemi.

Otázka: Přestává duše existovat, když ten boj prohraje?

Odpověď: Duše nejsou materiální v současném způsobu toho, jak je chápeme. A přesto víme, že existují, když se projevují jako abstrakce – ideje a myšlenky – jež mají silný vliv na naše vzorce chování. A my víme, že tyto ideje přežívají své hostitele, takže se zdá nevyhnutelným, že duše – jednoho dne – najdou způsob jak samostatně existovat, čímž nás zbaví nutnosti najít řešení k oné ‚neakceptovatelné pravdě‘ (viz výše).

Otázka: Jsou duše znovuzrozeny nebo recyklovány do nových smrtelných životů?

Odpověď: Viz výše

Nazdar, ig

Od: wlander961

Ahoj Iane,

byli jsme se ženou se na Tebe a kluky podívat 28. dubna ve Wembley, byl to taky skvělý večer, vzali jsme sebou mou devatenáctiletou dceru a dvacetiletého syna, oba vyrostli při poslechu Purple a show se jim líbilo, takže díky za tu zábavu.

Díval jsem se na Tvé stránky a uvědomil si, že se zajímáš o hodně věcí, takže jsem přemýšlel o Tvých názorech na to, proč se dnes Anglie zdá být zaplavena apatickými lidmi, proč mládež nic neříká o tom, jak pitomá ta vláda je, proč neexistují žádné politické kapely, nikdo nevypadá, že by se moc trápil tím, že jsou každodenně stále víc erodovány občanské svobody, v každém případě, tak to vidím já, dole uvádím citát obecně o vládách, a co tyto provádějí jednotlivcům a zemím, myslím, že velice dobře rekapituluje dnešní Anglii, co myslíš?

V každém případě k…. díky za Tebe a Purple, je to jediná věc, jež mi pomáhá, abych se nezbláznil, hodně štěstí.

S pozdravem,
Billy.

Poté co takto úspěšně uchopila každého člena obce do svého mocného sevření a podle libosti si ho vytvarovala, vláda potom roztahuje svou paži napříč celou obec. Pokrývá povrch společnosti sítí malých, komplikovaných pravidel, drobných a uniformních, skrze které nemohou proniknout ani ty nejoriginálnější mozky a nejenergičtější osobnosti, aby se pozvedly nad dav. Vůle člověka není rozdrcena, pouze je změkčena, ohnuta a vedena; lidé jsou tím zřídka přinuceni jednat, ale neustále je jim v jednání bráněno. Taková moc neničí, ale brání bytí: netyranizuje, ale utlačuje, vysiluje, dusí a otupuje lidi, dokud nejsou všechny národy zredukovány na nic lepšího než stádo plachých a pracovitých zvířat, jejichž pastýřem je vláda.“

1835 Alexis de Tocqueville

Zdravím Billy,

jestliže budu někdy potřebovat inspiraci ke složení balíčku politických písní, tak jí bude toto.

Děkuji Ti a ahoj, ig