Dear Friends

DF 49 – Depeše z Nového lesa

Říjen 2008

Drazí přátelé,

onehdy se mě zeptal jeden novinář, co dělám ve svém volném čase. Posledních pár let jsem pracoval tajně jako válečný korespondent, ačkoliv jsem až doposud s nikým nekorespondoval s ohledem na citlivost situace…takže pojďme do toho.

Depeše z Nové lesa

V 11. století král Vilém 1. vytvořil nedaleko východoanglického pobřeží na bažinatých mokřinách Nový les (The New Forest). Pro bažinaté mokřiňáky navyklé pracně shánět živobytí v otevřeném prostoru to byl velký šok.

Rychle dospívající stromy měly civilizační dopad v tom smyslu, že rozdělily původní národ do dvou kmenů. Když během dramaticky krátkého období tato Odluka nastala, pověry a životní styl se přizpůsobily změněnému prostředí.

Divoké, neosázené a čerstvé odvodněné oblasti se staly domovem Hlodášů, po nichž dostal jméno ten keř, v jehož prostředí se snažili přežít. Národ Hlodášů žil na otevřené slatině, jezdil na ponících a oblékal s do kůží. V noci a během zatmění se ukrývali a spali v křoviscích; pichlavá a nepohodlná existence podle jakýchkoliv měřítek, ale z tohoto úkrytu bylo jednodušší se natáhnout a chytit králíka. Přišli totiž na to, že z koňského hřbetu není zrovna nejsnadnější ta malá stvoření chytat a vysoká zvěř byla ke stravě příliš plachá. Králíky konzumovali syrové a jejich kůže sflikovali trny, aby měli nějaké teplé oblečení; ochranu proti ledovým poryvům větru, jež profukovaly mezi klasy.

Bubáci se zase uchýlili ke stromům a vydělávali si na živobytí přepadáváním pocestných. Bubáci byli vesměs spíše humornější a mystičtější ve svém stinném, listnatém a jehličnatém světě. Jedli oříšky a bobule, nosili korále a kouřili vrbovou kůru – kvůli tomu, aby udrželi bolest a hlad v patřičných mezích a současně stimulovali potřebu znovu vymýšlet minulost. Měli oheň a byli skvělými vypravěči, milujícími historické příběhy o udatnosti. Fakta už byla dávno pozměněna, ale stále se očekávala přikrášlování, která by vyhovovala každé nové generaci. Činy jejich předků však už byly tak komicky homérovské, že větší pozornost se soustřeďovala na démonizaci Hlodášů, často posměšně označovaných za dřevoskeptiky, králíkofily, špinavé cizince, atd.

Během citlivého období, kdy byl z nejméně nadaných Báků (zdrobnělina) vytvořen výbor pro Zdraví a bezpečnost, Bubáci skoro vymřeli. Stromy jako takové byly totiž považované za nebezpečné – ve smyslu narážení a padání z nich – takže bylo nařízeno, že všichni musí celé dny a noci zůstat v posteli, aby tak předešli jakékoliv újmě. Několik vzdorných jedinců však nakonec celou rasu zachránilo, když si uvědomili, že každé Bubáčátko musí jednou z nějakého stromu spadnout, aby se mu v hlavě rozsvítilo. Takže milé členy výboru shromáždili a upálili, jenom aby tak ukázali, jak netolerantní dokážou být, když jsou do něčeho nuceni.

Ve skutečnosti od těch dob není o pohlaví Báka rozhodnuto až do jeho puberty. Každý rok tráví mládež týden mimo domov ve společnosti skupiny vrstevníků. Bez dozoru si to moc užívají, kouří dýmky míru, navlékají korálky a rozhodují se o druhu pohlaví, které by se jím líbilo. Řadě z nich se nelíbí vůbec a zůstává neutrální – skoro všichni nepřestávají být mírumilovní.

Nejdůležitější ze všeho však bylo, že nikoho žádný dospělý Bák nekorumpoval k tomu, aby přemýšlel tím nebo oním směrem, a v důsledku toho nikdo netrpěl pocitem viny kvůli své nahotě, nebo rvačkám a honičkám během říje o jarní rovnodennosti. Když všichni naposledy přistupovali k oltáři lásky, pokřiky věrnosti byly provolávány k Jeffemu, Jedinému opravdovému bohu, a medovina se pila z věder. Tato medovina byla mocným elixírem, daleko silnějším než pozdější verze. Jejími hlavními složkami byl med a panenská veverčí moč – obojí velice těžko s sehnání; její sbírání bylo součástí přijímacího obřadu mezi dospělé Báctvo.

Hlodáši na druhé straně žádné potěšení v nějakém přehánění nenacházeli, protože jejich strasti byly realitou. Kruté zimy byly bez dřeva na topení obzvláště těžké a oni stejně už pohrabáč dávno ztratili. Hlodáši se zdržovali zásadně mimo les, protože největší strach měli z pošklebování. Dobře znali tu lež v přísloví: Ti by neřekli Hlodáši ani Bú.

Zcela nedávno, s vědomím rýsující se krize změny, obě strany začaly projevovat ochotu obracet se na mě jako na arbitra – získal jsem si jejich důvěru; abych dal najevo svou neutralitu, nosil jsem křiklavě rudý šátek, který jsem dostal v Libanonu, v sezóně 1966/7 – překládali své kauzy s výmluvným přesvědčením. Kdykoliv jsem ale začal hrát roli tohoto ďáblova advokáta, pozitivně magnetická směsice dogmatických nekňubů, bigotních mizerů a tlustých cihlových zdí nás vrhla zpět, ještě dál od sebe, než byly naše startovní pozice.

Nakonec skončili v izolaci; množení mezi sebou a ignorance není v žádném případě cestou vývoje, přežití nebo dokonce dominance – Nadřazenost je tou poslední chybějící kapitolou v Darwinově postulátu.

Během mírové procesu mi bylo připomenuto, že staří Řekové (chytří mizerové) původně, a Charles Darwin posléze, nezapadají do jeho teorie, že přežití je cílem lidstva. Až do toho bodu má pravdu; aby se nějak protloukly, křehké strany se skutečně vyvíjejí v souladu se svým okolím či v loajalitě k domům moci, ale konečným cílen je nadřazenost; ta nás vlastně udržuje při životě.

Území nebo ideologie? Vyberte si sami, v lidské povaze je bojovat kvůli způsobu života až na smrt. V průběhu všech těch slavných – a zase ne tak slavných – válek, od dávných svatých pravd po naše dnešní krmivo na Sky News – nic se nemění, je to tam.

A stejné to bylo s Hlodáši a Bubáky, zapřely své kořeny a neuzavřeli mír – zašlo to až tak dalece. Nakonec se však jejich prostředí také změní – Matka Příroda se nadechne, či celou oblast dá vydláždit nějaká protizemědělská vláda – a oba kmeny vyhynou kvůli nedostatku vzájemné podpory a přizpůsobení. Když jsem se díval, jak mírová cesta mizí ve své vlastní fata morgáně, stávalo se zřejmým, že raději zemřou, než aby se asimilovali.

Ve skutečnosti to všechno může dříve či později nastat. V konečném úsilí usmířit obě strany jsem navrhl volby s představou, že demokracie by mohla být tou správnou odpovědí na kmenové třenice. Vysvětlil jsem ten starý vzorec, který až donedávna velice dobře fungoval. S předpokladem, že nový vůdce/vůdcové budou zastupovat veškeré voličstvo a vládnout během určitého období, zatímco poražení akceptují vůli většiny s grácií a budou čekat na příští příležitost, aby využili při řešení aktuálních problémů raději přesvědčovací polemiku než mrzuté násilí či myšlenkový vandalismus.

Všechno to začalo velice dobře a s těmi nejlepšími úmysly obě strany postavily slušné kandidáty. Potom se ale toho příběhu zmocnila média. Polní fanfáry a pralesní tamtamy náhle ožily a celá kampaň se stala záležitostí samou o sobě. Pokoušel jsem se vysvětlit, že člověk nemusí zkoumat každé zrnko písku, aby určil rozdíl mezi pláží a pouští, ale jak všichni víme – od dob OJ – tyto věci jsou od přírody velice plodné. V každém případě už to teď trvá skoro dva roky, všichni ztratili zájem a upadli do komatu – ze kterého se podle všeho už nikdy neprobudí.

Ve své závěrečné řeči se obě strany chlubí vítězstvím ve jménu Pyrrhově.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2008

Zpět na:
return to DF index