![]() |
|
![]() | |
DF 45 – Darwin, Dawkins, halucinace & jako přívažek, nekonečnostDuben 2007 Drazí přátelé, začal jsem psát tento dopis už v únoru, když jsem si užíval přestávku v Portugalsku. Udělal jsem si pár poznámek, jež měly jistý potenciál v kategorii mírně zajímavé, ale něco mě zdrželo. Mohl to být ten čerstvý vzduch a denní procházky po prázdné algarveské pláži – kde jsem se pravidelně ztratil v přemítání – nebo to mohla být mé prozření? Za to zdržení a prozření připisuji zásluhu profesoru Richardu Dawkinsovi (D) – fundamentálnímu vědci – jeho křižáckému tažení proti veškerému náboženství, v němž mává praporem za Darwina. Řekl jsem mává praporem? Je to víc než to; on tasil meč, zapálil roznětku a otrávil kalich v pojednání o takovém přesvědčení, že je skoro nemožné pochopit, jak by mohl být někdo natolik odvážný, aby věřil v něco jiného než logiku tohoto velice moudrého muže. Jak argumentujete logicky proti přirozenému výběru ve prospěch inteligentního plánu – nebo kreacionismu jak se tomu tak nemódně minulý týden říkalo? Mnozí tak činí, ale D je radostně trhá na kousky ve své nové knize Boží halucinace. Takže se nebudu pokoušet, protože si myslím, že D uniká pointa. Je-li logika systémem – nebo zásadami – uvažování, aplikovatelnými na nějaké odvětví poznání nebo studia, potom by člověk přiměřeně očekával od tohoto logika, že vyloží všechny ingredience předtím, než začne pracovat na svých tezích. Jelikož chce výsledek, D pečlivě vybírá zbraně pro boj proti konceptu Boha jak je představován velkými náboženstvími. Kvůli tomuto, v jeho arzenálu chybí velké kusy. Je tak unesen Vědeckou halucinací, že opomíná zpochybnit podstatu víry nebo lásky, třebaže se tato zdá podporovat vědu, kterou tolik miluje a ve kterou tolik věří. Takže přemýšlím, proč se nepokouší zavést do své libovolné debaty lidskou duši samotnou. D zajímá pouze nadřazenost Vědy nad Náboženstvím. Zasazuje smrt posledně jmenovanému tisíci sečnými ranami, ale je příliš dalekozraký, aby viděl pravdu kolem sebe; tak blízko, že musí bolet jako roj včel, protože nezmizí, bez ohledu na to, jak zuřivě mává svou holí. Vím tak dobře, jako cokoliv, co se dá poznat, že lidský duše existuje, protože jednu mám – stejně jako D – mohla by se stejně tak dobře, v zájmu debaty, nazvat Bohem. Takže, dovolíte-li, chtěl bych se zabývat – za jeho podmínek – chybějícími body v tirádě D. Vysvětlení Charlese Darwina, týkající se evolučního procesu, se zdají být prozatím naprosto racionální, takže proč se nepodívat, jak fungují v memetickém světě; meme, naznačuje, mohou definovat druhou stránku věcí; druhou stránkou jsou kousky lehce nevysvětlitelné fyzickou autoselekcí, nebo přežitím nejvhodnějších, chcete-li; Matka Příroda – rudá v zubech i drápech. D tvrdí – se jistotou kazatele – není dostatečný důkaz, jenž by podpořil představu Boha. Každý, kdo to tvrdí – říká odmítavě – je hlupák! Profesor Richard Dawkins zmiňuje Rovinu (Flatland) – pro mě další prozření – ale jenom aby ilustroval svět, jak si ho představují neosvícení. Jasně se mu nedaří chopit této příležitosti, aby projevil Abbottovo šimrání. Edwin Abbott Abbott – abychom ho pojmenovali celým jménem – byl dobrým učitelem. Ve své knize Rovina (1884) nám ukázal, že někdy nevidíme věci, jak jsou, protože objekty (nebo představy) jsou mimo rámec našeho chápání. Abychom uznali existenci koule, místo níž je v Rovině – vnímaný a posvátný kruh ve dvourozměrném světě – musíme se trošku pohupovat nahoru a dolů, abychom vytvořili určitou perspektivu. Řekl bych, že jak náboženství tak věda potřebují zrovna teď trochu pohupování. Dawkins věnuje strašně dlouhou dobu útokům na náboženské extremisty. Věnujíc zdlouhavé, dobře odůvodněné – ale zbytečné – pasáže, vyvracející důkaz těch křesťanů, již jsou přesvědčeni, že svět je pouze 6000 let starý. Je nesnadné vidět tuto bublinu jako nic jiného než antitezi fundamentálních vědců nebo teoretických přírodovědců, již rozhodli, že před velkým třeskem nebylo nic. Obě představy se zdají být krajně nepravděpodobné, a – kvůli svým omezením – v naprostém rozporu s mou teorií nekonečnosti. Jednoho dne ve škole, když mi bylo osm let, jsem uslyšel slovo nekonečnost. Bylo pro mě těžké pochopit takový abstraktní pojem, jelikož jsem žil v jasně definovaném světě, kde vše má svůj počátek a konec. Avšak to slovo – nekonečnost – bylo vyzývavé, takže jsem si ho promýšlel, když jsem ležel v posteli jednoho letního večera. Můj pokoj byl ohraničen zdmi, stropem a podlahou, ale byla zde okna a dveře. Tam to začalo; vyletěl jsem oknem kolem překvapených démonů, kteří neustále ťukali na sklo. Ulice měla konce, ale dělila se o něj s další; všechny cesty někam vedly, s výjimkou slepých uliček. Jo, my jsme ostrov, napadlo mně, tam se to zastaví; Anglie – jak jsem tehdy věděl, končila na pobřeží. Ale co leží za oceánem? V pořádku, připusťme, že žijeme na planetě a je to. Ale člověk se musí jenom podívat nahoru – nebo je to dole? Ne, je to venku; člověk se musí podívat ven, aby uviděl galaxii, skrze, kterou si to fičíme. A za ní vesmír zatím neobjevený. Tak jsem se chopil slušné zásoby známých materiálů a postavil zeď kolem toho vesmíru, daleko za čímkoliv tehdy poznaným, a upadl jsem do spokojeného spánku s vědomím, že všechny věci někde končí a kdo vymyslel tu pitomou teorii o nekonečnu byl očividně nezodpovědný romantik. Nemohlo to trvat dlouho, než jsem se prudce posadil hrozně zpocený. Co je za těmi cihlami? Co leží za mou vesmírnou zdí? Další cihly!! Další cihly!! Miliardu dalších cihel!!!!??? To byl můj poslední pokus udržet to všechno pohromadě předtím, než jsem se vzdal Nekonečnosti. Nekonečnost =
Vesmír (všechny známé věci) x Abbottsféra (jiné dimenze –
fyzické a metafyzické – jež si nedokážeme představit, ale o nichž
někteří z nás mohou klidně přemýšlet).
Takže, I = (U x A), jako
rovnice není moc vědecká – nebo boží – ale slouží prozatím svému
účelu. Kvůli těmto do očí bijícím
rozporům, které podněcují racionální myslitele distancovat se od
potřeb a výhod konvenčního duchovního klubu, a v naprosté
podpoře D, bych řekl, že Velké Náboženství je svůdný a analýzy
hodný cíl. Ale – bude-li po jeho – co se stane s ubohými ztracenými dušemi
a duchy, již budou připraveni o svou konstrukci tím ďáblíkem
Dawkinsem, když zničí jejich samotné základy mohutným bleskem z Mount
Pythagoras? Věže se nakloní pod břemenem jejich sklonu, a potom se zhroutí
pod svou vlastní vahou. Jako obranný mechanismus proti D, možná by měla
Velká náboženství zakousnout postupující střelu a zkoušet naši víru trochu
méně, přičemž by krmila naše duše zdravější stravou. Jinými
slovy, vyvíjej se nebo zemři – jak se říká v darwinovských
kruzích – jinak nebe by se mohlo ukázat být slepou uličkou, a ráj
obezděnou zahradou. S využitím vědy a prohnané logiky
Dawkins usilovně tahá proti extrémům náboženství; tak usilovně,
že tkanina víry – spojující ho a jeho cíl – je napnuta to bodu, kde lze
vidět trochu světla skrze ztenčující se materiál – chyby se
ukazují. Zda Bůh stvořil vesmír v rámci
nedávné vzpomínky, nebo kdy to vědecký důkaz naznačuje, je
skutečně věcí názoru. Názory se mezi teology a přívrženci
rozmanitých vír různí. Odlišná náboženství mají odlišné perspektivy a
protože pravda je ohebná jako světlo, dychtím po tom – jako vždy – ji
zkoumat. Co musím říct, aby se to lišilo od všeho,
co byly řečeno dříve? Pravděpodobně nic, ale – to je pro
mě důležité – existuje věc, které se říká rovnováha. Já nemám na své straně vědu,
ačkoliv v chaotické laboratoři kvantové teorie může být, že
jsem stejně kvalifikovaný jako kdokoliv jiný. Než budu pokračovat –
budu stručný – vyložím pár důležitých pověřovacích listin,
abyste viděli, odkud přicházím. Teprve tehdy, když jsem je sepsal,
přišel jsem na pár neobvyklých rovnovah v mém životě, jež
mi poskytly slušné vyvýšené místo a nestranný pohled na bojiště, kde
Bůh a Dawkins bojují o nadvládu. Vyrůstal jsem
v Londýně během toho nejhoršího z nedávných (sic) potíží
v Severním Irsku, takže jsem si přivykl na to – ale nikdy se
s tím nespokojil – že dva křesťanské týmy se snaží
rozbuškou dostat ze sebe navzájem „Kriste pane!“ – říkával jsem tomu Boží
mela. Můj otec byl z Govanu
v Glasgow, politicky nalevo a odborářský důvěrník ve své
fabrice v Hounslow. Moje matka byla umírněným pravičákem
z rodiny viktoriánských konzervativců, učitelka. Oba byli
klasickým produktem svého prostředí a oba jsem miloval. Příležitostné
politické debaty byl vždy stejné. Končili frustrací a potlačovaným
hněvem, když nadvláda byla odepřena. Studená atmosféra padla na náš
dům a mlčky byla dohodnuta slepá ulička – až do
příště. Protikladné ideologie byly mnohem jasněji
definovány než dnes, v moderní Británii, a tak bylo snadné pochopit tu
vášeň za argumenty. Jako dítě bylo pro mě těžké vidět
mé rodiče ve sporu ohledně jejich hluboce zakořeněných
přesvědčení, jejichž původ byl skoro zapomenut; chtěl
jsem, aby byli ve všem ve shodě. Byl jsem však fascinovaný a poslouchal
jsem pozorně tento zuřivý boj; z mé pozice se mi zdálo, že
z toho vycházejí rovnocenně, ale později jsem si uvědomil,
že ta rovnocennost byla chtěným výsledkem, a tak můj úsudek byl
zkorumpovaný; nebo nebyl? Nemohl toto být boží způsob jak nás dát
dohromady nebo nebyla to součást evolučního procesu? Náboženství a
Věda byly jedinými dvěmi alternativami a vzájemně se
vylučovaly. Nebylo žádné proplétání, žádný spirálovitý proces. Dawkinsova
meme se nechovala – zatím – jako geny. Bydleli jsme v obecních bytech – v
dotovaném bydlení pro dělnickou a nižší střední třídu. Taková
označení jsou daleko důstojnější a jednotící než být prostě
chudý. A přesto má matka nějak dokázala nastřádat dostatek
peněz, aby mi zaplatila školné na Hounslow College – abych mohl profitovat
ze soukromého vzdělání a naučit se chápat rozdíl mezi pohlavkem a
výpraskem. Tato anomální situace plodila určité potíže. Byl jsem jediným
dítětem z obecních bytů, jež chodilo do jiné školy, nosil jsem
námořnické sako s jasně modrými vertikálními proužky –
viditelnými z vesmíru – a podobně vzorovanou jasně modrou
čepici s kšiltem. Není nutno podotýkat, že jsem byl dvakrát
denně terčem jistého dost vážného šikanování, protože jsem nezapadal.
Totéž platilo obráceně ve škole, kde jsem byl jediným studentem, bydlícím
v té rezervaci. Toto mělo za následek spoustu potrhaného
oblečení, rozedřených kotníků na ruce, krvácejících nosů –
ne vždy mých, když jsem přišel jak na to.
S pubertou jsem začal chodit do
biřmovacího vyučování v kostele Sv. Pastýře, pod vedením
tamního kněze, otce Stubbse. Byla to charismatická postava v hybridu
C z E, anglo-katolické církve. Během mše tam bylo nějaké houpání
kadidlem a já si vychutnával svůj první zážitek z bohoslužebné
euforie. Myslím, že jsem domů oné neděle vlastně
přiletěl; tak byla má duše povznesena. Ale až příliš brzy přišel den, kdy
má zvídavá mysl zápasila s konceptem – či jinak – panenského zrození,
a jiných zázraků. ‚Věř můj synu‘ řekl ten dobrý otec.
Připadalo mi, že jsem žádán, abych oddělil mé myšlení od mé duše,
v jakémsi aktu slepé víry; mám-li pokračovat ve svých pobožnostech. Později v životě jsem hrál
Ježíše Krista – JC Superstar – a potom Charlese Darwina – v Evoluci. Takže vše, co chci zde ilustrovat je to, že
jsem zažil obě stránky té mince způsoby, již mne nutí škubnout hlavou
nad jakýmkoliv předmětem zájmu předtím, než začnu do
něčeho šťourat.
Přejděme tedy dál… Stephen Hawking prohlásil tajemně, že před
velkým třeskem nebylo nic. Myslím, že se odvolával na naši
jedinečnou univerzální událost, v kterémžto případě je
těžké s ním nesouhlasit. Ale já jsem strávil asi padesát let
okusováním nekonečné kosti, a tak více než přirozeně považuji
toto za pozoruhodnou věc ke sdělení. Neměli bychom brát tohoto
teoretického fyzika vážně, když říká ‚před velkým třeskem
nebylo nic‘. Ale, na cestě k pochopení Nekonečna,
člověk musí někde začít. Ve své knize se D odvolává na postřeh
Marka Twaina – ‚Neexistoval jsem miliardy let před svým narozením –
aniž by mi to způsobila tu nejmenší potíž‘ (para). On – Twain – se
zdá, že říká, že kdyby měl duši, potom by žila a zemřela
během jeho smrtelného období. Kdyby tomu bylo takto, jaký potom účinek
měl jeho život na lidstvo? Dost velký, řekl bych, alespoň ve
způsobu, kterým jeho slova provlnila časem. Byla to však jeho slova? Byla to jeho slova – jeho slova samotná? A
jsou tato má? Řada z nás cítí dotek našich
předků. Víme, že Twain ovlivnil řadu jiných duší před a od
doby svého skonání, a jeho duch žije dál – zda mu to činí nějaké
potíž není doloženo. On se však jenom nepřihodil; narodil se
s dědictvím. Zda to bylo dědictví v přímé linii – jako
rozený génius – nebo pomocí druhotných vlivů, přes jeho smrtelné
prostředí – nebo obojí – je další zajímavou otázkou. Když ležel umírající v mé náručí,
poslední slova mého přítele Martina byla…na viděnou zase
příště, kámo. Martin nebyl náboženský založený,
pravděpodobně se tím moc za většinu svého života nezabýval;
chodil do kostela, když musel – ze společenské slušnosti – ale cítil, že
jeho duše někam odchází. Pochybuji, že někdy přemýšlel o
tom, odkud přišla. Je těžké uvěřit, že život po
životě může existovat bez života před životem. Chcete-li
věřit v nějaké náboženství, jež vám nabízí nebe nebo ráj
nebo věčné duchovní zatracení – buď nahoře nebo dole (No
Laughing in Heaven (V nebi se nesmí smát) – Wordography č.4), tedy dle
zákonů (sic) Nekonečnosti – nebo Evoluce – ale ne Kreacionismu, potom
nějaká předživotní zkušenost se musela udát, aby vás připravila
na vaše krátké období nošení oblečení – obvykle kolem pěti tuctů
let plus deset, v závislosti na éře a teritoriu. Stejně jistě jako sjely
z kolejí Euklidovy rovnoběžky, když dojely do 20. století, tehdy
stejně tak moje Nekonečnost dosáhne konce – nebo alespoň
zmateného zastavení – když dorazí ke dveřím nové reality.
Takže kde Bůh ve všech svých formách do
toho všeho vstupuje? Můj táta je větší než tvůj táta!!! Měli bychom hovořit o tvém bohu nebo
mém bohu – tvé verzi nebo mé? A byl by, například, křesťanský
nebo muslimský? Katolický nebo protestantský? Sunnitský nebo šíitský? Možná je
bůh svým charakterem darwinovský; nejprve budete mít zápas přežití
víry, a potom rozhodnutí pro nadřazenost. A toto – nadřazenost – je klíčovým
slovem v chybějícím faktoru pana D; což má za následek logickou
chybu. Zde si dělám přehled bitvy mezi oběmi partami
extremistů, lobujícími za Nejvyššího Boha nebo Nejvyšší Vědu;
nepřemýšlím ani tak o zdánlivě
nesmiřitelných remízách, ale vidím úrodnou zónu mezi bojovníky, jež je
vlastně zakázanou oblastí – takže tam já jdu! Myslím, že Věda
(genetická) a Bůh (memetický) jsou neodvolatelně propleteni. Meme (tato
sobecká meme) jsou Dawkinsovy extra-fyzikální geny – on aplikuje
evoluční teorii na lidskou duši, ale vypadá to, že narazil na kámen
úrazu…protože nemůže zjistit, kde to začalo – nejsou žádné fosilní
duše. Ha! Není to tak jednoduché, profesore. Lidská duše není ve vědě moc
zmiňována, protože ji bereme za samozřejmou. Je to však nepolapitelný
potvůrka; žáden mozkový chirurg nebo kardiochirurg žádnou nikdy během
operace neviděl, ale každý šaman ano. Náboženství je s námi od té
doby, co vzali na sebe šamani péči o naše duše, ponechávajíc na našich
kmenových vůdcích starost o státní záležitosti. Potíž je, že většina náboženství je velmi
stará a v důsledku toho má malý význam v moderním životě.
Velká náboženství nepřestávají nabízet strach a naději
v rozmanitých dávkách, vinu a vykoupení; abych citoval Dawkinse vše pro
boha, jehož existence postrádá důkazy jakéhokoliv druhu. Žádné důkazy? Kde se proboha díval
– zcela určitě ne rovnou pod svým nosem. Stejně jako
vědci se snaží najít temnou hmotu, jež vysvětluje velké
množství chybějící energie, jež je potřebná k vyplnění
rovnice, jež by mohla vysvětlit expanzi vesmíru – protože se dívají do
nesprávného místa – dogmaticky odmítají uznat, že důkaz, který předkládají
je neexistující nebo nevědecký – pouze empirický? Pchá! Problémem
opět je, že se dívají – Dawkins zvláště odvážně – do nesprávného
místa a aplikují nesprávné hypotézy.
D nepomáhají v jeho zmatení náboženské
organizace, z nichž dominantnější všeobecně tvrdí, že jejich
specifický bůh – žárlivý či ne – inteligentně vyprojektoval
vesmír. Tento princip se musel zdát validní, když vesmír byl placka, nad níž
bylo nebe a pod níž bylo peklo. Ale my jsem od té doby postoupili dál; abychom
však byli spravedliví, některá náboženství se snaží držet krok s objevem
a přežili nejvyzývavější skutečnosti z titulu potřeb
stáda. Tyto potřeby lze shrnout do obecných pojmů…pocit
náležitosti a pocit cíle. Pocit náležitosti a pocit cíle – je to, po
čem většina náš touží, nemyslíte? Potíž je, že každý pramenec naší spirálové
existence v duchovní – memetické – vlně sleduje jediný a protikladný
cíl – tvrdohlavé náboženství a tvrdohlavou vědu – a obojí se nikdy
nesetká.
Náboženství dělá dobrou práci, když nám
dává pocit náležitosti, ale normálně se od nás očekává, že budeme
sloužit božímu cíli. Zatímco opak by mohl platit pro Vědu, pod jejíž
záštitou náš pocit cíle je velmi stimulován, ale vzrušení z toho
všeho je vyhrazeno pouze vzrušivým intelektuálům. Jako argumenty
překládané mými rodiči, tyto pozice se zdají být nesmiřitelné,
ale ve skutečnosti obojí mají své výhody. Když se dívám skrze nové
průhlednosti přetaženého opěrného bodu, řekl bych, že více
než padesát procent, což naznačuje stupeň přesahu. Dostávám
pocit (je pocit věda? Ne, je to sféra), že kdyby každá klika
vypustila extrémnější části své pocitové linie, potom bychom se mohli
soustředit na přesah, jenž dá vznik něčemu zajímavému a –
alespoň prozatím – zpracovatelné skutečnosti – takže – skrze tlak jejího
nedostatku – tato lineární verze se stává jednoduchou dvojrozměrnou
krokví a ubírá se novým směrem. Jak se myšlenky vyvíjejí? Děti jednoduše
nepřijdou se svými určitostmi. Navzdory prohlášení
učiněnému před pár lety slavnou – třebaže si nedokážu
vybavit její jméno – pedagožkou…‘Měli bychom se učit od našich
dětí‘. Nu toto skutečně je politická korektnost ve své
nejvíce matoucí formě. To mě přivádí k úvaze, co by
řekl Charles Darwin na naši britskou dědickou daň. Ti
s IQ nad 120 přijdou o 40 procent od další generace?
Nu, zde máme příklad meme v akci –
sociální inženýrink k vynucování víry, založený na zděděném
pocitu nespravedlnosti! Gordon Brown – náš zlodějský britský kancléř
a nastávající premiér – má pocit, že je dobrou věcí, když jedna
třetina společnosti spoléhá na státní příspěvky. On by
přerozděloval každou penny, dokud – alespoň na okamžik – by
každý neměl dům stejné velikosti a obsahu – vynucený inspektorátem –
stejný objem hotovosti, navštěvoval stejnou školu a volil labouristy na
věčné časy. Ten okamžik – doufejme, že nikdy nedosažený – by okouzlil
stagnaci; ta prázdnota by byla vyplněna něčím silným a
dynamickým, a následně, dobrou noc Gordone – sni dál. Mé ideje nejsou ideje mé matky a otce, ale
rovnováha jejich argumentů mi však dala širokou základnu, na níž se dal
hodnotit vstup ze školy, kostela a společnosti všeobecně. Budoval
jsem si informační banku, neustále rozšiřoval každé oddělení,
dokud jsem nebyl schopen pochopit ten obraz, zaujmout pozici a založit ji do šanonu.
Kterékoliv z těchto šanonů měl být – a pořád je –
otevírán a aktualizován, když dorazí nová informace. Tato raná křivka osvojování znalostí byla
odrazovým můstkem mé pozemské pouti, později rozšířené
v řadě forem vedením duchů předků. Zní to
podivně, nebo potrhle? Myslím, že by to mohlo být děsivé, kdyby
člověk uvízl v bažině hlavního proudu. Ach, nuž… Když jsem dosáhl věku dvaceti let,
věděl jsem všechno – ale dnes vím víc. Znám některé lidi, již se postavili proti
rodinným hodnotám a vybrali si radikální cestu, ale většina jich
zůstala věrná té šabloně; utvářela si svou memetickou
agendu pomocí konzervativních krůčků. Člověk nemusí být alfa-samcem nebo
samičím ekvivalentem, aby našel způsob posunout svou linii
v bitvě o nadřazenost, protože kdo ví, může mít
marnotratného syna nebo vnučku. Takže, v zájmu přežití, aliance
jsou užitečné; jestliže najdete vůdce nebo skupinu, jež slouží vašemu
cíli, proč potom se nepřipojit na chvíli, dokud vaše potomstvo není
připraveno zpochybnit ideologickou krevní linii. Takže, tradice jsou předávány: folklór
byl tím potrubím před psaným slovem, a byl zřejmě
přesnější než naše učebnice dějepisu; ty mají tendenci
představovat vítěze nebo dominantní mínění. Moje stará
Encyclopaedia Britannica poskytuje málo informací na téma Apartheid.
V úžasu nad minimální povahou tak velkého tématu jsem prohledal
rejstřík – nic. Po chvilce zmatení jsem si našel cestu na přední
stránku a tam byla odpověď… Encyclopaedia Britannica – vydáno
v Londýně, New Yorku a Kapském Městě. Ach! Britské vlády se během mého života
pohybovaly zleva doprava, ale nyní jsou obě hlavní strany středové –
nebo, řekl bych, populistické – a člověk může vidět
ztrátu hybnosti a nedostatek středu zájmu, způsobené zpomalením
kyvadla. Vnější síly také sehrávají svou roli; EU přesunulo
hodně moci z Westminsteru a následkem toho je Spojené království
natahováno mnohými způsoby, bez gravitace jádrového společenského
tkaniva, jež by čelilo tomuto účinku. Připadá mi, že hodně vědeckých
praporů se odráží v lidském chování – nebo jsou spíše inspirovány –
lidským chováním. Newtonův 3. zákon – například – je pouze
nepatrně méně přesný než, řekněme – pro každou akci
na Středním Východě existuje rovnocenná a totálně krvavě
nepřiměřená reakce. Bez obav, Flotila je na svém
místě. Jak nedávné události ukázaly, existuje
zřetelný rozdíl mezi těmi v neustálém boji o mezinárodní
nadřazenost, již hrají Monopoly, a těmi, již hrají Šachy. Je to
svůdná analogie; jestliže jste někdy hráli obě hry, potom
uznáte, že způsob myšlení je u každé hry naprosto odlišný. Takže jaké
úlohy tyto hry hrají v našich životech, nebo vedou strategie velkých
vůdců? Oni je nevynalezli, či válečné hry hrané
v Sandhurstu nebo West Pointu. Nedokážu si představit, že jde duše do
nebe – nebo se stěhuje dál – jako akt ukončení. Jde tam – nebo do
pekla, chcete-li – jako vyvinutá verze té duše, jež přišla před
sedmdesáti lety s tím, čemu svého času lidé říkali –
v té době také vědci – zázrak oplodněného života;
znovu se spojit se svými předky a vést – z uvážené vzdálenosti – své
potomstvo v evoluci jedné odnože odrůdy lidské duše.
Je to zdravý proces přirozeného
výběru – naše duše potřebují osvěžení a náš čas na Zemi je
periodou transmutace za účelem rozvíjení této mikro-inteligence do bodu,
kdy naše těla už nebudou potřebná. Toto zapadá pěkně do mé
teorie Nekonečnosti, protože je to úhledná krabička, vně které
je množství stimulujících alternativ a uvnitř které existuje funkční
konstrukce, na níž se mohou konflikty přidržet a na chvíli pouvažovat. Předpokládejme – na jeden absurdní
okamžik – že Náboženství – ve velkém kroku pro lidstvo – upustilo od svých
tvrzení, že super-inteligence nazývaná Bůh stvořila vesmír, a –
v rovnocenně inspirovaném a nepravděpodobném záblesku
nevázanosti – Věda – s velice odvážným duchem – připustila, že
muselo něco být před velkým třeskem. Potom bychom mohli velice
dobře vycházet se svými životy; šťastni vědomím, že Bůh je
v rámci nás všech, a spojeni ve víře, že něco muselo být
předtím, a takto by se odstranila, z života na Zemi, alespoň
jedná z obtíží spojených s existencí na kmenové bázi – loajalitou
k vámi zvolenému Bohu. K tomu, abyste měli morální
měřítka, nepotřebujete náboženství, ale potřebujete Boha.
Bůh ve skutečnosti nepotřebuje náboženství; myslím, si že Ona –
proč ne ona? – je trochu namíchnutá, že se náš bídný reptající druh
vyvinul do nadřazenosti mezi savci na této velice speciální planetě.
Povšimla by si tendence k uctívání pošetilostí a dokonce
k pošetilejšímu sklonu zbožňovat je podle místní potřeby. Tato
praxe byla nejpozoruhodněji využita Římany po jejich vpádu do
Británie, když – aby udrželi místní ve spokojenosti – zavedli
křesťanství, že jemně přesunuli svatá data (svátky), aby se
kryly s existujícími pohanskými slavnostmi. Vyvíjející se spiritualita druhu se rozvíjela
– skrze náboženství – naprosto přirozeně různými způsoby a
v různých oblastech, s úmyslem přizpůsobit se místní
kultuře a potom divoce bránit svou pozici ve společnosti;
normálně operujíc po boku světských vůdců, již se
těšili symbiotickým výhodám z výkonu dělení se o moc, ale
někdy vládnouc svrchovaně vyvoláváním hněvu božího
prostřednictvím džihádu nebo inkvizice, výprasku biblí nebo koránového
gangsterství. Vše v Jejím jménu – jediného Pravého Boha – za podpory
důkazu implantovaného do formativních myslí dětí spolu s jinými
pohádkami. Musela být vzteklá jako Dawkins, jenž toto vyjadřuje
výmluvněji a ve větším prostoru než já. Nezáleží na tom, zda Ona stvořila
multivesmíry; stačí vědět, že její vědění
překonává veškeré chápání, přičemž poznáním tohoto, disponujeme
nevyužitým prvkem v naší existenci. Naše duše jsou cvičeny nebo
omezovány pod přísným místním dozorem našeho vikáře, kněze,
mullaha nebo rabína v těchto účelových místech, kde chodíme
uctívat našeho Boha v jistém vědomí, že Maestro za kazatelnou
hovoří s nejvyšší autoritou. Opravdu?
Slepá víra zotročuje naše duše.
Vezměte telepatii jako přirozené prodloužení empatie. Velice možné,
když vyštípnete tu Prostřednici – to je velice neohrabané –
Prostředníka; jestliže nepřestaneme být dušeni dogmatem a budeme
nechávat naši inteligenci u dveří modlitebny. Jako vždy – v memetické spirále –
k veškeré této naději musí být přidaná a vyvážená porce strachu.
Člověk by to mohl popsat jako antagonistický proces, tolik zásadní
pro naši pohodu. Jinak se nám určitě nepodaří splnit očekávání
a skončíme zase tam, kde jsem začali, nebo hůř, protože
nebude nic, kvůli čemu bychom bojovali ve věci
Nadřazenosti.
Takže zde je ta skoro nevyhnutelná zvěst
zkázy. Jenom na okamžik se zastavte a přemýšlejte o stupnici události od doby,
kdy se první šamani objevili na scéně, což pravděpodobně nebylo
nějak moc dlouho potom, co jsme se my homos stali erectus a sapiens,
a moc nás nebylo. Potom pomalu postupujte až, řekněme,
k narození Krista přibližně před dvěmi milénii, kdy
prý lidská populace byla kolem 600 000. Dosažení jeden miliardy trvalo do konce
devatenáctého století. Během stovky plus několika let od té doby
lidská populace na Zemi akcelerovala k šesti miliardám, a v roce 2025
to bude osm miliard. Člověk nemusí být Richardem Dawkinsem,
aby si uvědomil, že tato exponenciální rychlost růstu není
udržitelná. Prostudujte si prognózy zalidnění na sto let dopředu a
ucítíte, jak se vám kolena třesou strachem. Jestliže klasická omezení –
hladomor, sucho, nemoci a války – nefungují kvůli Bohu nebo
Vědě, potom – bez společného nepřítele – tento
zdánlivě nevyhnutelný proces Vzájemně Zaručeného Zničení
znovu začne a planetě bude uleveno od potřeby být
zachráněna; uleveno o to víc, protože ten mor, jemuž se říká
lidstvo, bude vymýcen, nemyslíte?; jak je to deprimující!! A zda je to dílo
Boha nebo vědy bude otázka, kterou nikdo nepoloží ani nezodpoví. To vše
protože vymřeme před dospělostí, to předtím bude
odděleno od toho potom a naši předkové – bozi – budou odloučeni
od svého osudu. Ovšem, jestliže věříte
v Nekonečno, potom celek nemá žádný počátek nebo konec, existují
pouze počátky a konce věcí a událostí jako například ložnic,
individuálních životů a abbottovských sfér. Takže žijeme
v naději, jež vyvěrá v našich duších.
Důvěrně známá slova, ale naděje se zmenšuje, jak
každodenně stále beznadějněji zamotáváme do lepidla
intelektuální pře obklopené na jedné strany chybnými postuláty a
hluboce zakopanými dogmaty na straně druhé. Jestliže je obojí špatné, co
tedy budeme dělat – jak dokážeme přežít? Zdá se, že se ti bohové
spikli, aby to celé ukončili; stále se zabíjíme ve jménu jediného
skutečného boha. Toto Dawkins chápe správně, ačkoliv – jak jsem
říkávali o Šoku z budoucnosti Alvina Tofflera – on pouze
přehání to, co je zatraceně jasné.
Lidská duše potřebuje být hromadně
zaneprázdňována a povznášena, aby unikala světské povaze naší
existence. Proto se náboženství – k velké zlosti D - daří od té
doby, co čas, metaforicky, začal. Je dobré, je skvělé. Proč
ale bychom museli klást logické ale nezodpověditelné otázky našemu
duchovenstvu? A přesto na ně odpovídají, avšak tyto odpovědi se
vzpírají inteligentnímu myšlení a vyžadují slepou víru. Jenom proto, že některé z méně
agresivních církví to nedělají, neznamená, že ztrácíme svou spiritualitu;
jak je dokazováno rostoucím hledáním adaptabilních dávných věr, uzpůsobených
moderním potřebám. A nezapomínejme na sdílené normy a moralitu každé
společnosti. Nikdo z nás není v žádném případě
dokonalý a tato zranitelnost by nás mohla svést dohromady, jestliže bychom
dokázali vidět naše bohy pokrokověji a inteligentněji. Vyvíjejte se nebo zemřete – pozorně
poslouchejte, jak se náboženství a věda stahují; máte společnou
věc.
Jsem to pouze já nebo myslí si to ještě
někdo jiný, že pravděpodobnost nalezení dalšího dočasného
fyzického druhu, jakým jsme my – tam někde na obloze – je méně
pravděpodobné, než spojení se jinými způsoby? Vidím hvězdy, jež
neexistují – shořeli milióny světelných let předtím, než jsem se
na ně podívali – přesto plánujeme uniknout naší skromné galaxii
v mašinkách, jež cestují pomaleji než světlo. Já vím, svého času
jsme měli strach z toho, že přepadneme přes okraj naší
placaté Země, ale dnes bychom už měli vědět víc.
Říkají, že musíme cestovat rychleji než
světlo, jestliže chceme se někam dostat a – doposud – existují pouze
dva způsoby jak to provést. Věda: Na transmutaci se pracuje, ale bude
to zapeklitá práce, než na to příjdou, a pro tyto průkopníky to bude
těžké, ledaže neobjeví Hvězdnou bránu, nebo – což je více
pravděpodobné – neprokážou, že se Einstein mýlil. Náboženství: Nebe kyne mnohým
věřícím, jako další cesta pro duši, ale tento osud je neuspokojivý
bez rovnováhy spirituální historie a také pro řadu těch, již
nechtějí sdílet věčnost s současnými obyvateli. My už
však jsme na spirituální cestě, je pouze rozostřená kvůli boji o
nadřazenost nebo přežití během naší adolescence na Zemi. Ještě tam fakticky nejsem, ale zdánlivě.
Pocit náležitosti = Bůh Vlastně potřebujeme obojí. Nazdar, Copyright © Ian Gillan 2007 |
Zpět na: ![]() |
![]() |