Dear Friends

DF 45 – Darwin, Dawkins, halucinace & jako přívažek, nekonečnost

Duben 2007

Drazí přátelé,

začal jsem psát tento dopis už v únoru, když jsem si užíval přestávku v Portugalsku. Udělal jsem si pár poznámek, jež měly jistý potenciál v kategorii mírně zajímavé, ale něco mě zdrželo. Mohl to být ten čerstvý vzduch a denní procházky po prázdné algarveské pláži – kde jsem se pravidelně ztratil v přemítání – nebo to mohla být mé prozření?

Za to zdržení a prozření připisuji zásluhu profesoru Richardu Dawkinsovi (D) – fundamentálnímu vědci – jeho křižáckému tažení proti veškerému náboženství, v němž mává praporem za Darwina. Řekl jsem mává praporem? Je to víc než to; on tasil meč, zapálil roznětku a otrávil kalich v pojednání o takovém přesvědčení, že je skoro nemožné pochopit, jak by mohl být někdo natolik odvážný, aby věřil v něco jiného než logiku tohoto velice moudrého muže.

Jak argumentujete logicky proti přirozenému výběru ve prospěch inteligentního plánu – nebo kreacionismu jak se tomu tak nemódně minulý týden říkalo? Mnozí tak činí, ale D je radostně trhá na kousky ve své nové knize Boží halucinace.

Takže se nebudu pokoušet, protože si myslím, že D uniká pointa.

Je-li logika systémem – nebo zásadami – uvažování, aplikovatelnými na nějaké odvětví poznání nebo studia, potom by člověk přiměřeně očekával od tohoto logika, že vyloží všechny ingredience předtím, než začne pracovat na svých tezích. Jelikož chce výsledek, D pečlivě vybírá zbraně pro boj proti konceptu Boha jak je představován velkými náboženstvími. Kvůli tomuto, v jeho arzenálu chybí velké kusy. Je tak unesen Vědeckou halucinací, že opomíná zpochybnit podstatu víry nebo lásky, třebaže se tato zdá podporovat vědu, kterou tolik miluje a ve kterou tolik věří. Takže přemýšlím, proč se nepokouší zavést do své libovolné debaty lidskou duši samotnou.

D zajímá pouze nadřazenost Vědy nad Náboženstvím. Zasazuje smrt posledně jmenovanému tisíci sečnými ranami, ale je příliš dalekozraký, aby viděl pravdu kolem sebe; tak blízko, že musí bolet jako roj včel, protože nezmizí, bez ohledu na to, jak zuřivě mává svou holí.

Vím tak dobře, jako cokoliv, co se dá poznat, že lidský duše existuje, protože jednu mám – stejně jako D – mohla by se stejně tak dobře, v zájmu debaty, nazvat Bohem.

Takže, dovolíte-li, chtěl bych se zabývat – za jeho podmínek – chybějícími body v tirádě D.

Vysvětlení Charlese Darwina, týkající se evolučního procesu, se zdají být prozatím naprosto racionální, takže proč se nepodívat, jak fungují v memetickém světě; meme, naznačuje, mohou definovat druhou stránku věcí; druhou stránkou jsou kousky lehce nevysvětlitelné fyzickou autoselekcí, nebo přežitím nejvhodnějších, chcete-li; Matka Příroda – rudá v zubech i drápech.

D tvrdí – se jistotou kazatele – není dostatečný důkaz, jenž by podpořil představu Boha. Každý, kdo to tvrdí – říká odmítavě – je hlupák!

Profesor Richard Dawkins zmiňuje Rovinu (Flatland) – pro mě další prozření – ale jenom aby ilustroval svět, jak si ho představují neosvícení. Jasně se mu nedaří chopit této příležitosti, aby projevil Abbottovo šimrání.

Edwin Abbott Abbott – abychom ho pojmenovali celým jménem – byl dobrým učitelem. Ve své knize Rovina (1884) nám ukázal, že někdy nevidíme věci, jak jsou, protože objekty (nebo představy) jsou mimo rámec našeho chápání. Abychom uznali existenci koule, místo níž je v Rovině – vnímaný a posvátný kruh ve dvourozměrném světě – musíme se trošku pohupovat nahoru a dolů, abychom vytvořili určitou perspektivu. Řekl bych, že jak náboženství tak věda potřebují zrovna teď trochu pohupování.

Dawkins věnuje strašně dlouhou dobu útokům na náboženské extremisty. Věnujíc zdlouhavé, dobře odůvodněné – ale zbytečné – pasáže, vyvracející důkaz těch křesťanů, již jsou přesvědčeni, že svět je pouze 6000 let starý. Je nesnadné vidět tuto bublinu jako nic jiného než antitezi fundamentálních vědců nebo teoretických přírodovědců, již rozhodli, že před velkým třeskem nebylo nic. Obě představy se zdají být krajně nepravděpodobné, a – kvůli svým omezením – v naprostém rozporu s mou teorií nekonečnosti.

Jednoho dne ve škole, když mi bylo osm let, jsem uslyšel slovo nekonečnost. Bylo pro mě těžké pochopit takový abstraktní pojem, jelikož jsem žil v jasně definovaném světě, kde vše má svůj počátek a konec. Avšak to slovo – nekonečnost – bylo vyzývavé, takže jsem si ho promýšlel, když jsem ležel v posteli jednoho letního večera. Můj pokoj byl ohraničen zdmi, stropem a podlahou, ale byla zde okna a dveře. Tam to začalo; vyletěl jsem oknem kolem překvapených démonů, kteří neustále ťukali na sklo. Ulice měla konce, ale dělila se o něj s další; všechny cesty někam vedly, s výjimkou slepých uliček.

Jo, my jsme ostrov, napadlo mně, tam se to zastaví; Anglie – jak jsem tehdy věděl, končila na pobřeží. Ale co leží za oceánem? V pořádku, připusťme, že žijeme na planetě a je to. Ale člověk se musí jenom podívat nahoru – nebo je to dole? Ne, je to venku; člověk se musí podívat ven, aby uviděl galaxii, skrze, kterou si to fičíme. A za ní vesmír zatím neobjevený. Tak jsem se chopil slušné zásoby známých materiálů a postavil zeď kolem toho vesmíru, daleko za čímkoliv tehdy poznaným, a upadl jsem do spokojeného spánku s vědomím, že všechny věci někde končí a kdo vymyslel tu pitomou teorii o nekonečnu byl očividně nezodpovědný romantik.

Nemohlo to trvat dlouho, než jsem se prudce posadil hrozně zpocený. Co je za těmi cihlami? Co leží za mou vesmírnou zdí? Další cihly!! Další cihly!! Miliardu dalších cihel!!!!???

To byl můj poslední pokus udržet to všechno pohromadě předtím, než jsem se vzdal Nekonečnosti.

Nekonečnost = Vesmír (všechny známé věci) x Abbottsféra (jiné dimenze – fyzické a metafyzické – jež si nedokážeme představit, ale o nichž někteří z nás mohou klidně přemýšlet).

Takže, I = (U x A), jako rovnice není moc vědecká – nebo boží – ale slouží prozatím svému účelu.

Kvůli těmto do očí bijícím rozporům, které podněcují racionální myslitele distancovat se od potřeb a výhod konvenčního duchovního klubu, a v naprosté podpoře D, bych řekl, že Velké Náboženství je svůdný a analýzy hodný cíl. Ale – bude-li po jeho – co se stane s ubohými ztracenými dušemi a duchy, již budou připraveni o svou konstrukci tím ďáblíkem Dawkinsem, když zničí jejich samotné základy mohutným bleskem z Mount Pythagoras? Věže se nakloní pod břemenem jejich sklonu, a potom se zhroutí pod svou vlastní vahou. Jako obranný mechanismus proti D, možná by měla Velká náboženství zakousnout postupující střelu a zkoušet naši víru trochu méně, přičemž by krmila naše duše zdravější stravou. Jinými slovy, vyvíjej se nebo zemři – jak se říká v darwinovských kruzích – jinak nebe by se mohlo ukázat být slepou uličkou, a ráj obezděnou zahradou.

S využitím vědy a prohnané logiky Dawkins usilovně tahá proti extrémům náboženství; tak usilovně, že tkanina víry – spojující ho a jeho cíl – je napnuta to bodu, kde lze vidět trochu světla skrze ztenčující se materiál – chyby se ukazují.

Zda Bůh stvořil vesmír v rámci nedávné vzpomínky, nebo kdy to vědecký důkaz naznačuje, je skutečně věcí názoru. Názory se mezi teology a přívrženci rozmanitých vír různí. Odlišná náboženství mají odlišné perspektivy a protože pravda je ohebná jako světlo, dychtím po tom – jako vždy – ji zkoumat.

Co musím říct, aby se to lišilo od všeho, co byly řečeno dříve?

Pravděpodobně nic, ale – to je pro mě důležité – existuje věc, které se říká rovnováha.

Já nemám na své straně vědu, ačkoliv v chaotické laboratoři kvantové teorie může být, že jsem stejně kvalifikovaný jako kdokoliv jiný. Než budu pokračovat – budu stručný – vyložím pár důležitých pověřovacích listin, abyste viděli, odkud přicházím. Teprve tehdy, když jsem je sepsal, přišel jsem na pár neobvyklých rovnovah v mém životě, jež mi poskytly slušné vyvýšené místo a nestranný pohled na bojiště, kde Bůh a Dawkins bojují o nadvládu.

Vyrůstal jsem v Londýně během toho nejhoršího z nedávných (sic) potíží v Severním Irsku, takže jsem si přivykl na to – ale nikdy se s tím nespokojil – že dva křesťanské týmy se snaží rozbuškou dostat ze sebe navzájem „Kriste pane!“ – říkával jsem tomu Boží mela.

Můj otec byl z Govanu v Glasgow, politicky nalevo a odborářský důvěrník ve své fabrice v Hounslow. Moje matka byla umírněným pravičákem z rodiny viktoriánských konzervativců, učitelka. Oba byli klasickým produktem svého prostředí a oba jsem miloval. Příležitostné politické debaty byl vždy stejné. Končili frustrací a potlačovaným hněvem, když nadvláda byla odepřena. Studená atmosféra padla na náš dům a mlčky byla dohodnuta slepá ulička – až do příště.

Protikladné ideologie byly mnohem jasněji definovány než dnes, v moderní Británii, a tak bylo snadné pochopit tu vášeň za argumenty. Jako dítě bylo pro mě těžké vidět mé rodiče ve sporu ohledně jejich hluboce zakořeněných přesvědčení, jejichž původ byl skoro zapomenut; chtěl jsem, aby byli ve všem ve shodě. Byl jsem však fascinovaný a poslouchal jsem pozorně tento zuřivý boj; z mé pozice se mi zdálo, že z toho vycházejí rovnocenně, ale později jsem si uvědomil, že ta rovnocennost byla chtěným výsledkem, a tak můj úsudek byl zkorumpovaný; nebo nebyl? Nemohl toto být boží způsob jak nás dát dohromady nebo nebyla to součást evolučního procesu? Náboženství a Věda byly jedinými dvěmi alternativami a vzájemně se vylučovaly. Nebylo žádné proplétání, žádný spirálovitý proces. Dawkinsova meme se nechovala – zatím – jako geny.

Bydleli jsme v obecních bytech – v dotovaném bydlení pro dělnickou a nižší střední třídu. Taková označení jsou daleko důstojnější a jednotící než být prostě chudý. A přesto má matka nějak dokázala nastřádat dostatek peněz, aby mi zaplatila školné na Hounslow College – abych mohl profitovat ze soukromého vzdělání a naučit se chápat rozdíl mezi pohlavkem a výpraskem. Tato anomální situace plodila určité potíže. Byl jsem jediným dítětem z obecních bytů, jež chodilo do jiné školy, nosil jsem námořnické sako s jasně modrými vertikálními proužky – viditelnými z vesmíru – a podobně vzorovanou jasně modrou čepici s kšiltem. Není nutno podotýkat, že jsem byl dvakrát denně terčem jistého dost vážného šikanování, protože jsem nezapadal. Totéž platilo obráceně ve škole, kde jsem byl jediným studentem, bydlícím v té rezervaci. Toto mělo za následek spoustu potrhaného oblečení, rozedřených kotníků na ruce, krvácejících nosů – ne vždy mých, když jsem přišel jak na to.

S pubertou jsem začal chodit do biřmovacího vyučování v kostele Sv. Pastýře, pod vedením tamního kněze, otce Stubbse. Byla to charismatická postava v hybridu C z E, anglo-katolické církve. Během mše tam bylo nějaké houpání kadidlem a já si vychutnával svůj první zážitek z bohoslužebné euforie. Myslím, že jsem domů oné neděle vlastně přiletěl; tak byla má duše povznesena.

Ale až příliš brzy přišel den, kdy má zvídavá mysl zápasila s konceptem – či jinak – panenského zrození, a jiných zázraků. ‚Věř můj synu‘ řekl ten dobrý otec. Připadalo mi, že jsem žádán, abych oddělil mé myšlení od mé duše, v jakémsi aktu slepé víry; mám-li pokračovat ve svých pobožnostech.

Později v životě jsem hrál Ježíše Krista – JC Superstar – a potom Charlese Darwina – v Evoluci.

Takže vše, co chci zde ilustrovat je to, že jsem zažil obě stránky té mince způsoby, již mne nutí škubnout hlavou nad jakýmkoliv předmětem zájmu předtím, než začnu do něčeho šťourat.

Přejděme tedy dál…

Stephen Hawking prohlásil tajemně, že před velkým třeskem nebylo nic. Myslím, že se odvolával na naši jedinečnou univerzální událost, v kterémžto případě je těžké s ním nesouhlasit. Ale já jsem strávil asi padesát let okusováním nekonečné kosti, a tak více než přirozeně považuji toto za pozoruhodnou věc ke sdělení. Neměli bychom brát tohoto teoretického fyzika vážně, když říká ‚před velkým třeskem nebylo nic‘. Ale, na cestě k pochopení Nekonečna, člověk musí někde začít.

Ve své knize se D odvolává na postřeh Marka Twaina – ‚Neexistoval jsem miliardy let před svým narozením – aniž by mi to způsobila tu nejmenší potíž‘ (para). On – Twain – se zdá, že říká, že kdyby měl duši, potom by žila a zemřela během jeho smrtelného období.

Kdyby tomu bylo takto, jaký potom účinek měl jeho život na lidstvo? Dost velký, řekl bych, alespoň ve způsobu, kterým jeho slova provlnila časem. Byla to však jeho slova?

Byla to jeho slova – jeho slova samotná? A jsou tato má?

Řada z nás cítí dotek našich předků. Víme, že Twain ovlivnil řadu jiných duší před a od doby svého skonání, a jeho duch žije dál – zda mu to činí nějaké potíž není doloženo. On se však jenom nepřihodil; narodil se s dědictvím. Zda to bylo dědictví v přímé linii – jako rozený génius – nebo pomocí druhotných vlivů, přes jeho smrtelné prostředí – nebo obojí – je další zajímavou otázkou.

Když ležel umírající v mé náručí, poslední slova mého přítele Martina byla…na viděnou zase příště, kámo. Martin nebyl náboženský založený, pravděpodobně se tím moc za většinu svého života nezabýval; chodil do kostela, když musel – ze společenské slušnosti – ale cítil, že jeho duše někam odchází. Pochybuji, že někdy přemýšlel o tom, odkud přišla.

Je těžké uvěřit, že život po životě může existovat bez života před životem. Chcete-li věřit v nějaké náboženství, jež vám nabízí nebe nebo ráj nebo věčné duchovní zatracení – buď nahoře nebo dole (No Laughing in Heaven (V nebi se nesmí smát) – Wordography č.4), tedy dle zákonů (sic) Nekonečnosti – nebo Evoluce – ale ne Kreacionismu, potom nějaká předživotní zkušenost se musela udát, aby vás připravila na vaše krátké období nošení oblečení – obvykle kolem pěti tuctů let plus deset, v závislosti na éře a teritoriu.

Stejně jistě jako sjely z kolejí Euklidovy rovnoběžky, když dojely do 20. století, tehdy stejně tak moje Nekonečnost dosáhne konce – nebo alespoň zmateného zastavení – když dorazí ke dveřím nové reality.

Takže kde Bůh ve všech svých formách do toho všeho vstupuje? Můj táta je větší než tvůj táta!!!

Měli bychom hovořit o tvém bohu nebo mém bohu – tvé verzi nebo mé? A byl by, například, křesťanský nebo muslimský? Katolický nebo protestantský? Sunnitský nebo šíitský? Možná je bůh svým charakterem darwinovský; nejprve budete mít zápas přežití víry, a potom rozhodnutí pro nadřazenost.

A toto – nadřazenost – je klíčovým slovem v chybějícím faktoru pana D; což má za následek logickou chybu. Zde si dělám přehled bitvy mezi oběmi partami extremistů, lobujícími za Nejvyššího Boha nebo Nejvyšší Vědu; nepřemýšlím ani tak o zdánlivě nesmiřitelných remízách, ale vidím úrodnou zónu mezi bojovníky, jež je vlastně zakázanou oblastí – takže tam já jdu! Myslím, že Věda (genetická) a Bůh (memetický) jsou neodvolatelně propleteni. Meme (tato sobecká meme) jsou Dawkinsovy extra-fyzikální geny – on aplikuje evoluční teorii na lidskou duši, ale vypadá to, že narazil na kámen úrazu…protože nemůže zjistit, kde to začalo – nejsou žádné fosilní duše. Ha! Není to tak jednoduché, profesore.

Lidská duše není ve vědě moc zmiňována, protože ji bereme za samozřejmou. Je to však nepolapitelný potvůrka; žáden mozkový chirurg nebo kardiochirurg žádnou nikdy během operace neviděl, ale každý šaman ano. Náboženství je s námi od té doby, co vzali na sebe šamani péči o naše duše, ponechávajíc na našich kmenových vůdcích starost o státní záležitosti.

Potíž je, že většina náboženství je velmi stará a v důsledku toho má malý význam v moderním životě. Velká náboženství nepřestávají nabízet strach a naději v rozmanitých dávkách, vinu a vykoupení; abych citoval Dawkinse vše pro boha, jehož existence postrádá důkazy jakéhokoliv druhu.

Žádné důkazy? Kde se proboha díval – zcela určitě ne rovnou pod svým nosem. Stejně jako vědci se snaží najít temnou hmotu, jež vysvětluje velké množství chybějící energie, jež je potřebná k vyplnění rovnice, jež by mohla vysvětlit expanzi vesmíru – protože se dívají do nesprávného místa – dogmaticky odmítají uznat, že důkaz, který předkládají je neexistující nebo nevědecký – pouze empirický? Pchá! Problémem opět je, že se dívají – Dawkins zvláště odvážně – do nesprávného místa a aplikují nesprávné hypotézy.

D nepomáhají v jeho zmatení náboženské organizace, z nichž dominantnější všeobecně tvrdí, že jejich specifický bůh – žárlivý či ne – inteligentně vyprojektoval vesmír. Tento princip se musel zdát validní, když vesmír byl placka, nad níž bylo nebe a pod níž bylo peklo. Ale my jsem od té doby postoupili dál; abychom však byli spravedliví, některá náboženství se snaží držet krok s objevem a přežili nejvyzývavější skutečnosti z titulu potřeb stáda. Tyto potřeby lze shrnout do obecných pojmů…pocit náležitosti a pocit cíle.

Pocit náležitosti a pocit cíle – je to, po čem většina náš touží, nemyslíte?

Potíž je, že každý pramenec naší spirálové existence v duchovní – memetické – vlně sleduje jediný a protikladný cíl – tvrdohlavé náboženství a tvrdohlavou vědu – a obojí se nikdy nesetká.

Náboženství dělá dobrou práci, když nám dává pocit náležitosti, ale normálně se od nás očekává, že budeme sloužit božímu cíli. Zatímco opak by mohl platit pro Vědu, pod jejíž záštitou náš pocit cíle je velmi stimulován, ale vzrušení z toho všeho je vyhrazeno pouze vzrušivým intelektuálům. Jako argumenty překládané mými rodiči, tyto pozice se zdají být nesmiřitelné, ale ve skutečnosti obojí mají své výhody. Když se dívám skrze nové průhlednosti přetaženého opěrného bodu, řekl bych, že více než padesát procent, což naznačuje stupeň přesahu. Dostávám pocit (je pocit věda? Ne, je to sféra), že kdyby každá klika vypustila extrémnější části své pocitové linie, potom bychom se mohli soustředit na přesah, jenž dá vznik něčemu zajímavému a – alespoň prozatím – zpracovatelné skutečnosti – takže – skrze tlak jejího nedostatku – tato lineární verze se stává jednoduchou dvojrozměrnou krokví a ubírá se novým směrem.

Jak se myšlenky vyvíjejí? Děti jednoduše nepřijdou se svými určitostmi. Navzdory prohlášení učiněnému před pár lety slavnou – třebaže si nedokážu vybavit její jméno – pedagožkou…‘Měli bychom se učit od našich dětí‘. Nu toto skutečně je politická korektnost ve své nejvíce matoucí formě. To mě přivádí k úvaze, co by řekl Charles Darwin na naši britskou dědickou daň. Ti s IQ nad 120 přijdou o 40 procent od další generace?

Nu, zde máme příklad meme v akci – sociální inženýrink k vynucování víry, založený na zděděném pocitu nespravedlnosti! Gordon Brown – náš zlodějský britský kancléř a nastávající premiér – má pocit, že je dobrou věcí, když jedna třetina společnosti spoléhá na státní příspěvky. On by přerozděloval každou penny, dokud – alespoň na okamžik – by každý neměl dům stejné velikosti a obsahu – vynucený inspektorátem – stejný objem hotovosti, navštěvoval stejnou školu a volil labouristy na věčné časy. Ten okamžik – doufejme, že nikdy nedosažený – by okouzlil stagnaci; ta prázdnota by byla vyplněna něčím silným a dynamickým, a následně, dobrou noc Gordone – sni dál.

Mé ideje nejsou ideje mé matky a otce, ale rovnováha jejich argumentů mi však dala širokou základnu, na níž se dal hodnotit vstup ze školy, kostela a společnosti všeobecně. Budoval jsem si informační banku, neustále rozšiřoval každé oddělení, dokud jsem nebyl schopen pochopit ten obraz, zaujmout pozici a založit ji do šanonu. Kterékoliv z těchto šanonů měl být – a pořád je – otevírán a aktualizován, když dorazí nová informace.

Tato raná křivka osvojování znalostí byla odrazovým můstkem mé pozemské pouti, později rozšířené v řadě forem vedením duchů předků. Zní to podivně, nebo potrhle? Myslím, že by to mohlo být děsivé, kdyby člověk uvízl v bažině hlavního proudu. Ach, nuž…

Když jsem dosáhl věku dvaceti let, věděl jsem všechno – ale dnes vím víc.

Znám některé lidi, již se postavili proti rodinným hodnotám a vybrali si radikální cestu, ale většina jich zůstala věrná té šabloně; utvářela si svou memetickou agendu pomocí konzervativních krůčků.

Člověk nemusí být alfa-samcem nebo samičím ekvivalentem, aby našel způsob posunout svou linii v bitvě o nadřazenost, protože kdo ví, může mít marnotratného syna nebo vnučku. Takže, v zájmu přežití, aliance jsou užitečné; jestliže najdete vůdce nebo skupinu, jež slouží vašemu cíli, proč potom se nepřipojit na chvíli, dokud vaše potomstvo není připraveno zpochybnit ideologickou krevní linii.

Takže, tradice jsou předávány: folklór byl tím potrubím před psaným slovem, a byl zřejmě přesnější než naše učebnice dějepisu; ty mají tendenci představovat vítěze nebo dominantní mínění. Moje stará Encyclopaedia Britannica poskytuje málo informací na téma Apartheid. V úžasu nad minimální povahou tak velkého tématu jsem prohledal rejstřík – nic. Po chvilce zmatení jsem si našel cestu na přední stránku a tam byla odpověď… Encyclopaedia Britannica – vydáno v Londýně, New Yorku a Kapském Městě. Ach!

Britské vlády se během mého života pohybovaly zleva doprava, ale nyní jsou obě hlavní strany středové – nebo, řekl bych, populistické – a člověk může vidět ztrátu hybnosti a nedostatek středu zájmu, způsobené zpomalením kyvadla. Vnější síly také sehrávají svou roli; EU přesunulo hodně moci z Westminsteru a následkem toho je Spojené království natahováno mnohými způsoby, bez gravitace jádrového společenského tkaniva, jež by čelilo tomuto účinku.

Připadá mi, že hodně vědeckých praporů se odráží v lidském chování – nebo jsou spíše inspirovány – lidským chováním. Newtonův 3. zákon – například – je pouze nepatrně méně přesný než, řekněme – pro každou akci na Středním Východě existuje rovnocenná a totálně krvavě nepřiměřená reakce.

Bez obav, Flotila je na svém místě.

Jak nedávné události ukázaly, existuje zřetelný rozdíl mezi těmi v neustálém boji o mezinárodní nadřazenost, již hrají Monopoly, a těmi, již hrají Šachy. Je to svůdná analogie; jestliže jste někdy hráli obě hry, potom uznáte, že způsob myšlení je u každé hry naprosto odlišný. Takže jaké úlohy tyto hry hrají v našich životech, nebo vedou strategie velkých vůdců? Oni je nevynalezli, či válečné hry hrané v Sandhurstu nebo West Pointu.

Nedokážu si představit, že jde duše do nebe – nebo se stěhuje dál – jako akt ukončení. Jde tam – nebo do pekla, chcete-li – jako vyvinutá verze té duše, jež přišla před sedmdesáti lety s tím, čemu svého času lidé říkali – v té době také vědci – zázrak oplodněného života; znovu se spojit se svými předky a vést – z uvážené vzdálenosti – své potomstvo v evoluci jedné odnože odrůdy lidské duše.

Je to zdravý proces přirozeného výběru – naše duše potřebují osvěžení a náš čas na Zemi je periodou transmutace za účelem rozvíjení této mikro-inteligence do bodu, kdy naše těla už nebudou potřebná. Toto zapadá pěkně do mé teorie Nekonečnosti, protože je to úhledná krabička, vně které je množství stimulujících alternativ a uvnitř které existuje funkční konstrukce, na níž se mohou konflikty přidržet a na chvíli pouvažovat.

Předpokládejme – na jeden absurdní okamžik – že Náboženství – ve velkém kroku pro lidstvo – upustilo od svých tvrzení, že super-inteligence nazývaná Bůh stvořila vesmír, a – v rovnocenně inspirovaném a nepravděpodobném záblesku nevázanosti – Věda – s velice odvážným duchem – připustila, že muselo něco být před velkým třeskem. Potom bychom mohli velice dobře vycházet se svými životy; šťastni vědomím, že Bůh je v rámci nás všech, a spojeni ve víře, že něco muselo být předtím, a takto by se odstranila, z života na Zemi, alespoň jedná z obtíží spojených s existencí na kmenové bázi – loajalitou k vámi zvolenému Bohu.

K tomu, abyste měli morální měřítka, nepotřebujete náboženství, ale potřebujete Boha. Bůh ve skutečnosti nepotřebuje náboženství; myslím, si že Ona – proč ne ona? – je trochu namíchnutá, že se náš bídný reptající druh vyvinul do nadřazenosti mezi savci na této velice speciální planetě. Povšimla by si tendence k uctívání pošetilostí a dokonce k pošetilejšímu sklonu zbožňovat je podle místní potřeby. Tato praxe byla nejpozoruhodněji využita Římany po jejich vpádu do Británie, když – aby udrželi místní ve spokojenosti – zavedli křesťanství, že jemně přesunuli svatá data (svátky), aby se kryly s existujícími pohanskými slavnostmi.

Vyvíjející se spiritualita druhu se rozvíjela – skrze náboženství – naprosto přirozeně různými způsoby a v různých oblastech, s úmyslem přizpůsobit se místní kultuře a potom divoce bránit svou pozici ve společnosti; normálně operujíc po boku světských vůdců, již se těšili symbiotickým výhodám z výkonu dělení se o moc, ale někdy vládnouc svrchovaně vyvoláváním hněvu božího prostřednictvím džihádu nebo inkvizice, výprasku biblí nebo koránového gangsterství. Vše v Jejím jménu – jediného Pravého Boha – za podpory důkazu implantovaného do formativních myslí dětí spolu s jinými pohádkami. Musela být vzteklá jako Dawkins, jenž toto vyjadřuje výmluvněji a ve větším prostoru než já.

Nezáleží na tom, zda Ona stvořila multivesmíry; stačí vědět, že její vědění překonává veškeré chápání, přičemž poznáním tohoto, disponujeme nevyužitým prvkem v naší existenci. Naše duše jsou cvičeny nebo omezovány pod přísným místním dozorem našeho vikáře, kněze, mullaha nebo rabína v těchto účelových místech, kde chodíme uctívat našeho Boha v jistém vědomí, že Maestro za kazatelnou hovoří s nejvyšší autoritou. Opravdu?

Slepá víra zotročuje naše duše. Vezměte telepatii jako přirozené prodloužení empatie. Velice možné, když vyštípnete tu Prostřednici – to je velice neohrabané – Prostředníka; jestliže nepřestaneme být dušeni dogmatem a budeme nechávat naši inteligenci u dveří modlitebny.

Jako vždy – v memetické spirále – k veškeré této naději musí být přidaná a vyvážená porce strachu. Člověk by to mohl popsat jako antagonistický proces, tolik zásadní pro naši pohodu. Jinak se nám určitě nepodaří splnit očekávání a skončíme zase tam, kde jsem začali, nebo hůř, protože nebude nic, kvůli čemu bychom bojovali ve věci Nadřazenosti.

Takže zde je ta skoro nevyhnutelná zvěst zkázy. Jenom na okamžik se zastavte a přemýšlejte o stupnici události od doby, kdy se první šamani objevili na scéně, což pravděpodobně nebylo nějak moc dlouho potom, co jsme se my homos stali erectus a sapiens, a moc nás nebylo. Potom pomalu postupujte až, řekněme, k narození Krista přibližně před dvěmi milénii, kdy prý lidská populace byla kolem 600 000. Dosažení jeden miliardy trvalo do konce devatenáctého století. Během stovky plus několika let od té doby lidská populace na Zemi akcelerovala k šesti miliardám, a v roce 2025 to bude osm miliard. Člověk nemusí být Richardem Dawkinsem, aby si uvědomil, že tato exponenciální rychlost růstu není udržitelná. Prostudujte si prognózy zalidnění na sto let dopředu a ucítíte, jak se vám kolena třesou strachem. Jestliže klasická omezení – hladomor, sucho, nemoci a války – nefungují kvůli Bohu nebo Vědě, potom – bez společného nepřítele – tento zdánlivě nevyhnutelný proces Vzájemně Zaručeného Zničení znovu začne a planetě bude uleveno od potřeby být zachráněna; uleveno o to víc, protože ten mor, jemuž se říká lidstvo, bude vymýcen, nemyslíte?; jak je to deprimující!! A zda je to dílo Boha nebo vědy bude otázka, kterou nikdo nepoloží ani nezodpoví. To vše protože vymřeme před dospělostí, to předtím bude odděleno od toho potom a naši předkové – bozi – budou odloučeni od svého osudu.

Ovšem, jestliže věříte v Nekonečno, potom celek nemá žádný počátek nebo konec, existují pouze počátky a konce věcí a událostí jako například ložnic, individuálních životů a abbottovských sfér. Takže žijeme v naději, jež vyvěrá v našich duších. Důvěrně známá slova, ale naděje se zmenšuje, jak každodenně stále beznadějněji zamotáváme do lepidla intelektuální pře obklopené na jedné strany chybnými postuláty a hluboce zakopanými dogmaty na straně druhé. Jestliže je obojí špatné, co tedy budeme dělat – jak dokážeme přežít? Zdá se, že se ti bohové spikli, aby to celé ukončili; stále se zabíjíme ve jménu jediného skutečného boha. Toto Dawkins chápe správně, ačkoliv – jak jsem říkávali o Šoku z budoucnosti Alvina Tofflera – on pouze přehání to, co je zatraceně jasné.

Lidská duše potřebuje být hromadně zaneprázdňována a povznášena, aby unikala světské povaze naší existence. Proto se náboženství – k velké zlosti D - daří od té doby, co čas, metaforicky, začal. Je dobré, je skvělé. Proč ale bychom museli klást logické ale nezodpověditelné otázky našemu duchovenstvu? A přesto na ně odpovídají, avšak tyto odpovědi se vzpírají inteligentnímu myšlení a vyžadují slepou víru.

Jenom proto, že některé z méně agresivních církví to nedělají, neznamená, že ztrácíme svou spiritualitu; jak je dokazováno rostoucím hledáním adaptabilních dávných věr, uzpůsobených moderním potřebám. A nezapomínejme na sdílené normy a moralitu každé společnosti. Nikdo z nás není v žádném případě dokonalý a tato zranitelnost by nás mohla svést dohromady, jestliže bychom dokázali vidět naše bohy pokrokověji a inteligentněji.

Vyvíjejte se nebo zemřete – pozorně poslouchejte, jak se náboženství a věda stahují; máte společnou věc.

Jsem to pouze já nebo myslí si to ještě někdo jiný, že pravděpodobnost nalezení dalšího dočasného fyzického druhu, jakým jsme my – tam někde na obloze – je méně pravděpodobné, než spojení se jinými způsoby? Vidím hvězdy, jež neexistují – shořeli milióny světelných let předtím, než jsem se na ně podívali – přesto plánujeme uniknout naší skromné galaxii v mašinkách, jež cestují pomaleji než světlo. Já vím, svého času jsme měli strach z toho, že přepadneme přes okraj naší placaté Země, ale dnes bychom už měli vědět víc.

Říkají, že musíme cestovat rychleji než světlo, jestliže chceme se někam dostat a – doposud – existují pouze dva způsoby jak to provést.

Věda: Na transmutaci se pracuje, ale bude to zapeklitá práce, než na to příjdou, a pro tyto průkopníky to bude těžké, ledaže neobjeví Hvězdnou bránu, nebo – což je více pravděpodobné – neprokážou, že se Einstein mýlil.

Náboženství: Nebe kyne mnohým věřícím, jako další cesta pro duši, ale tento osud je neuspokojivý bez rovnováhy spirituální historie a také pro řadu těch, již nechtějí sdílet věčnost s současnými obyvateli. My už však jsme na spirituální cestě, je pouze rozostřená kvůli boji o nadřazenost nebo přežití během naší adolescence na Zemi.

Ještě tam fakticky nejsem, ale zdánlivě.

Pocit náležitosti = Bůh
Pocit cíle = Věda

Vlastně potřebujeme obojí.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2007

Zpět na:
return to DF index