Dear Friends

DF 43 – Skrze oranžově zbarvené brýle & turné Gillan Inn v retrospektivě

11. října, 2006

Drazí přátelé,

zaregistroval jsem, že Severní Korea včera ráno testovala nukleární bombičku. Američané si pospíšili, aby zdůraznili, že Nové Chladící bomby, které shodili na Nagasaki a Hirošimu, byly ve srovnání obrovské; mnohem, mnohem větší!!!!

Zdá se, že severokorejský prezident PingPong má obavy. Nepochopil, co měl prezident BushBush na mysli, když řekl – bezpochyby ponouknut nejexistenciálnějším Donaldem H. NukonNukonem – ‚…My neodměňujeme špatné chování mírovými smlouvami.‘ Toto v odpovědi na velkomyslnou nabídku prezidenta PingPong na zastavení veškerých prací na jaderném vývoji; oplátkou za garanci důsledných dodávek ropy, jež byly zastaveny pod sankcemi uvalenými Amerikou a jejími spojenci v roce 2002 (jak lze najít ve vydání November 22, 2002 issue of Executive Intelligence Review z 22. Listopadu, 2002)a paktu o neútočení.

Takže chápejme to správně ‚…vše, co musíme udělat, je prodávat ropu těmto lidem a slíbit jim, že je nebudeme bombardovat a oni uzavřou své jaderné továrny hned v tomto okamžiku?‘

Nyní chce prezident PingPong přímé rozhovory s Amerikou. To je skutečně provokativní tah a myslím, že dokážeme předem vidět všechno to nadělení, když dovolíme, aby toto bujení rozmlouvání, prošlo bez protestů. Takže, naprosto správně dle mého skromného mínění, mu bylo řečeno, aby odprejsknul!

Všichni hlavní hráči odsuzují tento provokativní akt jako hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti. Ovšem, že mají pravdu. S určitostí víme, že Severokorejci vybudovali obrovský katapult, který může být schopen vrhat střelu potřebnou k dodání – jejich nové zbraně – minimálně čtyři sta metrů. Právě čekají na dodávku prádlových gum zbrojní kvality z teheránské továrny na atomové trenýrky.

Mezitím prezident Británie BlaBla, v zoufálém pokusu oklepat se ze svého nedávno získaného image PudlaPudla oznámil – po masivní a detailní dvouminutové debatě během prezidentské interpelace v pravidelné středeční schůzi British Council ve Westminsteru – že Británie má jít do toho sama a vyslat 200 jednotek teritoriální armády do Severní Koreje, aby rozptýlily situaci, osvobodily populaci, zvonu sjednotily Korejce a přinesly mír a demokracii obecně do celé oblasti před využitím naší nově získané nadvlády na regionem jako základny pro invazi na Barmu, protože si o to tam říkají.

Na ministerstvu agrese neprošlo bez povšimnutí, že nová generace válečných reportérů je zcela kompletně vyplašená. A tak – protože Kate Adie a John Simpson byli postupně staženi jako prvoliniové zbraně – byly jednotkám teritoriální armády vydány zcela nejnovější a nejvýkonnější katapulty s uhlíkovým vláknem. Mimoto, a co je nejstrašnější, nyní mají kuličky jako munici, aby jimi nahradili sušené ovoce, které sloužilo tak dobře po staletí, ale nyní je neúčinné tváří tvář moderní rétorice, ironii a nadsázce.

Když byl dotázán na Dárfúr, BlaBla řekl ‚Když hovoříme, mám na telefonu generálního tajemníka GeldofGeldofBonoBoba a nemohu říct víc než toto, že! Armáda GanjaWeed se třese v očekávání strašného sousta a uprchlíci bez končetin divoce aplaudují tomuto odvážnému kroku – taky sakra načase!!!! Výborně BlaBla.

Teď jsem znovu nabitý energií a zpátky v práci po báječné letní přestávce v Severním Americe. Změna je stejně dobrá jako odpočinek, říká se, a já říkám co to bylo za radost; sdílet autobus a večerní jeviště s Michaelem Lee Jacksonem, Deanem Howardem, Joem Mennonnou, Rodneyem Applebym a Randy Cookem. Co za kapela!!! Díky vám chlapci, které jsem miloval každou minutu. Provedeme to celé zase znovu v lednu a únoru 2007, začneme v Austrálii. Australácké termíny budou oznámeny příští týden na Carambě a všech sesterských stránkách. Také díky všem v Immergentu, ale obzvláště Stacy Paris, jenž odváděla tak výbornou práci a dostala skoro všechno z toho na film.

Jednoho dne jsem si všiml: úhlopříčné potůčky se ženou po autobusových oknech vně mé soukromé kanceláře vzadu, jež je na zádi dvanácti kójí, z nichž devět z nich je právě obsazeno. Venku prší a uvnitř je také více než trochu mokro. Ale kuchyňka je teď zavřena; fičíme nocí. Náš autobus, naše vlajková loď, vedená Obdivuhodným Lesem napříč větrem a bouří, nocí a dnem, nebezpečnými příčnými proudy, městskými cizinci a hraničními posty, kde skrutátoři – pamětliví svého statusu ‚vietnamského veterána‘ – nám mávnou, abychom pokračovali, se vzácnou ochotou.

Moose Jaw, Medicine Hat, Red Deer, Stony Plain, Pocahontas, Jasper, Blue River a Hope, kde bydlí druhá noha Hardrockového Péti. Vzpomínáte-li si – zatímco mi kradli kytaru ze zadního sedadla mého auta – ten excentricko-zručný kopáč stříbra si dal postavit svůj dům na svahu. Říkají, že jedna z jeho noh bydlí v Calico a kolem šly zvěsti, že druhá bydlí v Hope. Takže jsem měl oči na stopkách – je to taaaak bolestivé – ale neviděl jsem to tentokrát, ačkoliv to mohlo přejít neviditelně do protivětru.

Účelem zaujmutí kapitánské kabiny na zádi tohoto báječného plavidla nebylo zůstat vzdálen od kapely a pracovní skupiny – vůči kterým všem jsem si vypěstoval velkou míru lásky a úcty – ale využitkovat těch volných fičících hodin; těch vzácných okamžiků, kdy nejsem nucen fungovat profesionálně. Začal jsem pracovat na své knize, politickém thrilleru (na to se podíváme, red.), jež pučí v mé přeplněné hlavě už asi deset let od té doby, co byla semena zaseta, v dobré společnosti, během konzumace lichého počtu křupavých a voňavých půlkachen v restauraci China Beach v Quarteiře. Nikdy jsem se ve skutečnosti nedokázal cítit v pohodě při představě půlkachny, proto to chvíli trvalo.

Doposud na tomto výtečném malém tahu od hospody k hospodě Gillan‘s Inn jsme byli požehnáni krátkými návštěvami Jeffa Healeyho (Toronto) a Rogera Glovera (New York City) jakož i množstvím talentovaným místních hudebníků; z nichž nejpozoruhodnější byl hráč na theremin v DC – jehož dle mého skromného mínění přetrumfnul pouze mongolský nosní flétnista, s nímž jsem jednou jamoval v zoo v okolí Bangkoku, a ovšem Tygřice Yvonne v Argentině, jež předvedla bizarní verzi ‚Smoku‘ na rytmus, který jsem nikdy plně nepochopil.

Nemám žádný důvod zpochybňovat nečekaná vystoupení Larse Ulricha v San Francisku. A v Los Angeles existuje zřetelná možnost, že můj starej kámoš Ronnie James Dio a DP producent a hudebník par excellence Michael Bradford nás snad poctí rychlým trylkem a brnknutím.

Když jsem byl malý kluk, mačkal jsem se až k pódiu v místní tančírně, abych sledoval Cliffa Benneta a Rebel Rousers a podobné bombové skupiny. Byl bych býval dal cokoliv – dokonce obrazně řečeno pravou ruku – za příležitost vylézt nahoru a zazpívat jednu písničku, doprovodný vokál nebo vlastně cokoliv, jenom abych byl v tom…‘to‘ bylo tím nedefinovatelným, zdánlivě nedosažitelným místem, kterého dosáhnout konvenčními metodami mi zabralo pár let.

Takže, jakoby z logiky věci, ta myšlenka nás napadla – ‚nás‘ znamená vlastně ‚je‘, ty velice chytré lidi v Immergent records v LA – že by tam venku mohli být nějací neznámí hráči, kteří by rádi vystoupili s mou kapelou na pár minut. Ale jak je najdeme? Soutěží samozřejmě…

V Hotelu Phoenix v San Francisku s jeho exkluzivním bazénem, který se nesmí zachytit na kameru – ani jako pozadí nějakého natáčeného interview – s výjimkou zaplacení, jsem hovořil s Donem Sanchezem z ABC. Zdál se být velice fundovaný a všechno šlo hladce. O několik dnů později mi byla nakopírována v oběhu šířena, zaškrcená jízlivá kritika od nejváženějšího D.K. Teddse z Immergentu. Někdy se to stává; zapomenuté slovo změní celou hodnotu interview.

Souhlasím s D.K. Teddsem, že popsání kapely – pravděpodobně nedbalé, ne ve zlém úmyslu – jako nouzově spíchnuté, bylo nešťastnou volbou slov a pravopisu. Seňor Sanchez samozřejmě nemá představu o nahodilé rovině, ve které existujeme a byl možná zmatený při představě hostů jamujících na pravidelné bázi. Potíž s těmito věcmi je, že jakmile jsou napsány, dají zřídka opravit. Příležitostně můžete narazit na dva řádečky dole na straně pět jakožto omluvu k urážce na titulní stránce palcovými titulky, ale ke újmě vždy dojde.

Mnohem nebezpečnější než vnímaná urážka je novinářský zločin lhaní vynecháním. Co jsem řekl, bylo něco jako ‚…v televizních estrádách jako Super Star a American Idol, osoby jako Jimi Hendrix, Bob Dylan, Keith Moon a tak dále, by neprošli konkurzy na nejnižší úrovni, protože by nezapadly do požadovaného profilu, nebyly ‚v souzvuku‘ nebo nevyhověly nějakému jinému stupidnímu požadavku, ustanovenému užvaněnými idioty za stolem. Co Sanchez vytiskl bylo… ….“ale včera večer, ve Slim‘s v San Francisku vystupoval s nouzově spíchnutou skupinou, protože hledá místní hudebníky, které by vzal sebou na vystupování v Las Vegas.“ A „Jimi Hedrix, Bob Dylan. Tito hoši by prošli v těchto estrádách konkurzy na nejnižší úrovni.“

V této nedbalé špíně věcí, se to dá jen těžko překonat, ale mě to vůbec nevadí, protože mi to dalo něco jiného o čem bych mudroval v těchto Drazích přátelích. Avšak, prosím vezměte v úvahu některé jiné – mnohem větší – historické překlepy; pouze tu a tam nevhodné slovo nebo citace…‘Hitler byl takový miláček…‘ Dle Evy; ‚Joe Stalin měl zlovolný tělesný odér…‘ ale mimo to,‘ Ivan Hrozný…‘ Toto byl jenom tiskařský šotek, chápete co chci říct? U dvora byl ve skutečnosti znám pod přídomkem ‚Ivan Strašný‘, podle všeho velký chlap; ‚Nás starý přítel a spojenec Saddam…‘Všechno, co musíte udělat, je porovnat stav a infrastrukturu v Iráku a podobu Bagdádu, když byl vůdcem, se tímto stavem nyní – od doby, co Blur & Co osvobodily ty šťastné parchanty a zavedli demokracii. SaddamSaddam měl alespoň tu slušnost, že omezoval své masakrování na ty, kdož byli jasným a existujícím nebezpečím pro jeho blaho. Toto je chaos v akci.

Obdivuhodný Les splachoval hadicí mušky z přední části naší galiony. Náš bývalý helikoptérový kulometčík se složil vejpůl v mírné hysterii, když jsem ukázal na velký nápis na výloze servisního místa Flying ‚J‘ v utažské divočině.


Dnes stupeň ohrožení bezpečnosti země

ORANŽOVÝ

Prosím obraťte se kvůli detailům na pokladní


Hej chlapi, vzpamatujte se.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2006

Zpět na:
return to DF index