Dear Friends

DF 38 – Rapture, konflikt, astrofyzika & soutěž

Červenec 2005

Drazí přátelé,

Každý den svého života objevuji
Někoho, jenž vraždí mé sestry a bratry
Ve jménu toho či onoho boha
Co vy víte?

Tato slova jsou přechodovým můstkem písně nazvané ‚Before Time Began‘, která má být na albu Deep Purple ‚Rapture of the Deep.‘

Není neobvyklé u vojáků proti sobě stojících armád tvrdit, že ‚bůh je na mé straně‘. Tíž bojovníci a možná ještě příznačněji jejich velitelé budou také tvrdit, že ‚existuje jenom jeden bůh‘.

Při největší ‚úctě‘ k nim všem, si tyto vzájemně si odporující a sobě sloužící fráze nedovedu dát dohromady.

V duchovním smyslu potřebuji dvě věci, abych se cítil dobře. Potřebuji pocit smyslu a pocit sounáležitosti. Zda-li je toto stejné u každého nevím, protože složitost lidské povahy jde nad rámec veškerého chápání.

Od té doby, co před šedesáti lety skončila druhá světová válka, jsme byli svědky některých udivujících hrůz, jdoucích přímo napříč spektrem organizovaného mrzačení. Etnické Čistky, Svaté Války, Kmenové Masakry, Sebevražedné Bombové Útoky, Masové Vyvražďování, Pyrrhova Vítězství, Sektářské Násilí, Institucionální Mučení, Vendety se zapomenutými počátky, Rasová Nenávist; i Studená Válka se svou šílenou hrozbou Vzájemně Ujišťované Destrukce – tato poněkud neurčitá definice automaticky spuštěných nukleárních reakcí. Plánem bylo účinně odpálit to, co zbylo, na cimprcampr, podle všeho potom, co celé lidstvo bylo již přeměno v páru – skutečně! Jak pitomé to bylo?

A vše ve jménu Fašismu, Komunismu, Demokracie, Nenasytnosti nebo Náboženství – každé se svými nekonečnými subdivizemi – nebo Jakékoliv Jiné Ideologie, která nachází zalíbení v tom, že je soupeřem. Tyto spravedlivé mašinérie jsou poháněny Fanatiky, Diktátory, Válečnými Potentáty, Fundamentalisty, Byrokraty a Megalomany atd.

Potom ovšem je zde problém přežití pro ty, již ‚ztratili‘ svou domovinu a nejsou nikým milováni, říká se jim Uprchlíci.

Posíláme stany, peníze, léky, potraviny a sympatie z dálky – dojem, který mám, je, že obyčejně dorazí pouze ty stany jako kompletní zásilka.

Ale, jsou uprchlíci pouze očividným vedlejším produktem skutečného významu za vším tím válčením, mohlo by to mít něco do činění s evolucí? ‚Přežití zdatnějších‘ je nejběžnější fráze spojována s myšlením Charlese Darwina – toho, jenž se skoro neodvážil publikovat svá díla ze strachu z církve. Znamená to, že my musíme pošlapávat jeden druhého, abychom prosadili fyzickou nadřazenost, a je-li tomu tak – jelikož se to zdá být pravděpodobné – potom co s naší potřebou intelektuální nadřazenosti?

Naše mozky nás dostaly tak daleko, ale při proměnlivé rychlosti. Takže se ocitáme v přelidněném světě, šlapeme si po svých jemnocitech, s málem prostoru pro manévrování. Ale to všechno se děje, zatímco každý z nás stále potřebuje se cítit součástí něčeho a mít důvod žít. Avšak tatáž ‚něco‘ a tytéž důvody nás nevyhnutelně poženou do války, k nenávisti na smrt vůči těm, kdo stojí proti nám. A tak by se zdálo, že dokonce různorodost myšlení je úrodnou půdou pro konflikt.

Podívejte se důkladně na naši společnost v Anglii – i na ten název ‚Anglie‘ se nelibě dívají ti, kdo by nás chtěli mít nábožensky roztříděné, jako nějaký Politicky Pokroucený Způsob zapomenutí toho, kdo jsme a co jsme dokázali, aby jejich způsob myšlení mohl zvítězit. Víme o rozdělení Sever-Jih a Třídním Systému, jsou často satirizovány. Nyní máme Obyvatele Hlavního Města, kteří rozšiřují svůj vliv mimo Obyvatele Předměstí – tak dlouhou dobu terče posměchu; vím to, protože jsem byl jedním z nich – až na Venkov, kde Venkovský způsob života zůstal z větší části po velmi dlouhou dobu nezměněn. Ale stejně tak jako Venkované neradi jezdí do Města – když chtějí vidět pořádné muzeum – kvůli pachu a postoji, Městským Hochům se nelíbí, co vidí v Hrabstvích – když potřebují den volna – kvůli a pachu a postoji.

Můžu sledovat tuto cestu proměny až na úroveň sousedství, rodiny a nakonec sebe a mých vnitřních zmatků a rozporů. Jsem si jist, že to zachází mnohem dále než toto ve všech směrech, ale zde je hlavní myšlenka.

V naší existenci nebyl nikdy okamžik stagnace. Něco nebo někdo musí vítězit, takže bychom snad neměli být překvapeni nad tím, co dominuje v našich dějepisných knihách.

Adaptovali jsme se velice dobře od té doby, co jsem se stali dvounožci, od doby Homo erectus. Válka, hladomor a nemoci nás drželi až doposud v šachu, ale zdá se, že tato třídící opatření a četné formy přirozeného výběru budou v budoucnosti vést boj. Nepřestaneme-li expandovat současnou – podle všeho exponencionální – rychlostí, potom nebude dlouho trvat, než dosáhneme kritického množství nebo konečné rychlosti, abych si vypůjčil fráze z příslušné vědy.

Ale přežití je důležité pro lidi, takže jak se naučíme zpomalit nebo dokonce dát chvilku zpátečku? Nemyslím si, že je to možné, alespoň ne v rámci času, který je k dispozici. Naše zdroje jsou vyčerpané a pořád se rozmnožujeme jako králíci – nebo raději pštrosi – podívejte se na populační předpovědi a třeste se.

Ovšem, mě se to týkat nebude, že!

 

Nu, ve skutečnosti se mě to týkat bude; ano týká se mě to, protože mám na tom svůj vlastní zájem. Protože jsem byl děcko, budoucnost ve velkém měřítku byla věcí důležitosti tak hluboko v sobě ukrytou, že jsem nedokázal ani zformovat otázku, neřkuli požadovat odpověď. Ale jak jsem zjistil, někdy odpověď předchází otázku.

Svitlo mi.

Různí členové mého nejbližšího okruhu rodiny nebo přátel, kteří zemřeli, cestují se mnou tímto mým životem. Nevím, zda tomu tak je tak proto, že na mě měli nějaký vliv nebo zda na mně učinila dojem jejich osobnost a vzal jsem část tohoto sebou. Všechno, co ale vím, je že bylo vytvořeno silné pouto, které se zdá projevovat v mém vědomí. Silněji než ten pocit, který jsem například měl, když mi zemřel otec (Wordography – Gunga Din). Ačkoliv jsem cítil, jak jeho duch do mě vstupuje okamžitě, když jsem políbil jeho čelo v márnici, nedokázal jsem přijít na to, proč jsem něco nepoznal, když zemřel večer předtím, sám ve svém automobilu na kraji silnice.

Chtělo to symbolismus polibku ke krystalizaci této situace a k uvedení procesu do pohybu. Od té doby jsem se díval na život jiným způsobem a podivoval se nad tím, jak každá generace předává neznámé předky – z nichž každý zase přináší sebou důležité kousíčky svých vlastních akumulovaných já – svým předchůdcům. Zda jsou instinkty součástí naší genetické historie nebo naprosto jiným otiskem je otázka.

A tak to jde dál, a kde to skončí?

Vynakládáme hodně času studiem neznámého a relativně málo času zkoumáním těch věcí, které bereme za samozřejmé. Jak to že matka se chytne za srdcem, když její syn padne na dalekém bojišti? Jak to že poznám, co si myslíš? Jak dokážeme vycítit nebezpečí? Jsou předtuchy nevyhnutelné – s ohledem na pravděpodobnost správného odhadu?

Jak málo toho víme o takových věcech a jak zřídka jsou diskutovány konstruktivním způsobem.

‚Spiritista‘ je obecně považován za něco, co má co dělat s cvoky a tajemnými sektami. Ačkoliv pro mě představa hloubání nad nádhernými spletitostmi lidské duše pouze znamená sledování stejné myšlenkové linie, kterou všechna náboženství sledují, ačkoliv individuální myšlenka v této oblasti byla po tisíciletí démonizována.

Pokud vím, žádný chirurg – hluboko v mozku nebo srdci s řezným nástrojem – nikdy nezvolal ‚Eureka‘, objevil jsem lidskou duši!‘ Ne, tento konkrétní objev byl učiněn před věky náboženskými vůdci, a naše bádající mysli byly od té doby potlačovány nebo směrovány jinam.

Část mne – ta část mne, která se stává více dominantní, když racionálně zdůvodňuji tuto hypotézu – zkoumá realitu lidské mutace do metafyzického stavu. Představuji si, že někteří z nás se mění ve vnímavou silovou energii – zcela bez těch legračních věci, které nazýváme těla. Jako housenky se proměňují v motýly, protože housenky nemůžou létat.

Mohli bychom chvilku setrvávat kolem naší tradiční domovské základny, dokud bychom se nenaučili sami se o sebe postarat a potom bychom odsvištěli do nových pastvin.

Nemáme dostatek času cestovat Vesmírem jakýmkoliv jiným způsobem. Jistě, tyhle ty plechové mašinky – kosmické lodě – se dostávají stále dál a dál od naší významné hroudy, ale ach bože tak pomalu.

Přesto se dokážu vmyslet v mžiku do vzdálených galaxií.

Tam je možné, konec konců, cestovat rychleji než světlo, ale člověk musí shodit tu zátěž.

Když zamíříme jiným směrem, je zde Velký Třesk a všechny ty zajímavé řeči ‚teoretických‘ fyziků o ‚faktu‘, že nic neexistovalo před okamžikem stvoření. Dovedu-li pochopit něco jako pravý význam nekonečnosti a věčnosti, a potom vzít v úvahu počátek čehokoliv, budu vědět, že něco bylo předtím.

Přemýšlet o našem Vesmíru v konečných pojmech je jako říkat, že je Země plochá. Nekonečnost znamená navěky, ne jako pozemské rovnoběžky (nic takového jako rovnoběžky neexistuje), jež mohou existovat – z praktických důvodů – pokud tato stránka dovolí; nebo pokud my budeme vědět a trošku mimoto.

Zdá se očividným, že náš Vesmír není ojedinělým případem.

Zbavíme-li se tělesnosti a pocestujeme nalehko, s čerstvým a společným pocitem smyslu, budeme mezi sebou hovořit v našich nových spirituálních kolektivech na cestě mimo, nebo budeme zachovávat naše malé půtky a vraždy v neustálém boji o nadřazenost?

Je to konec konců lidská povaha.

Z ‚The Times‘ čtvrtek 14. července, 2005

Umístit klavír do baru (v Anglii) nebo dovolit hudebníkovi, aby brnkal na kytaru v zadní místnosti soukromého klubu bez povolení bude trestným činem dle nového zákona o živé hudbě.

Hudebníci jsou proti tomu, co popisují jako ‚kriminalizaci živé hudby‘ dle Povolovacího zákona (Licensing Act), který má vejít v platnost v listopadu 2005. Maximální trest pro toho, kdo poruší tato pravidla bude pokuta 20 000 (dvacet tisíc) liber nebo šest měsíců ve vězení.

Spontánní zpěv na jakékoliv ulici uvnitř M25 (londýnská obvodová komunikace – ekvivalent pařížské peripherique) má být zakázán od ledna 2006. Pískání je už nyní trestný čin, antedatováno k roku 1990 – několik penzionovaných pošťáků bylo zatčeno a jsou drženi ve vazbě, kde čekají na proces.

Kosi, drozdi, slavíci mají být zticha mimo období páření ale i tehdy musejí žádat o povolení k trylkování u malého Hitlera na své místní radnici. Všichni ostatní ptáci musí zůstat napříště zticha s výjimkou sov, které mohou houkat hodinu po soumraku. Datlování se přísně zakazuje.

Tanec je nyní povinný pro všechny obyvatele ve věku od tří do devadesáti dvou; má se provádět týdně, bez doprovodu hudby a pouze ve skupinách větších než po desíti v řádně povolených objektech. Nevhodné individuální pohyby jakýmkoliv členem veřejnosti musí být hlášeny na ÚST (Úřad pro sledování tance) na nejbližší radnici. Nesplnění tohoto bude mít za následek obvinění ze spiknutí za účelem tance. Po zadržení následuje trest připoutání k recyklační nádobě – ve skutečnosti to je šest měsíců, jelikož to je normální doba, kterou městská rada potřebuje k odvozu nádob.

Které části předchozích odstavců jsou neuvěřitelné?

Každý ze tří nejlepších respondentů na toto, nebo cokoliv z výše uvedeného, obdrží podepsané kopie ‚Rapture of the Deep‘ a ‚Gillan‘s Inn‘ jakož i dva lístky a zákulisní propustky na DP koncert dle své volby. Platí obvyklá pravidla.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2005

Zpět na:
return to DF index