Dear Friends

DF 37 – Polsko, Gillan‘s Inn a všechny věci mezitím.

Duben 2005

Drazí přátelé,

zajeli jsem na konec roku do Polska za mým kámošem Tommym Dzuibinskim. První den jsme strávili v Krakově, v solných dolech, na hradě a v katedrále. Poobědvali jsme v Schindlerově kavárně, v židovské čtvrti. Potom jsme strávili pět dnů ve Wisle (vyslovuje se Visua) v horách poblíž českých hranic.

Pěší túry horským sněhem. Šílená, vodkou poháněná jízda na saních – měsícem ozářená silvestrovská pitka, trysk podél řeky, rolničky držící jakýsi šílený rytmus. Pojídání grilovaných pochoutek a přeskakování ohně s následnou ještě šílenější jízdou domů. Řidič byl příliš opilý na to, aby zvládal koně, ale více než opilý na to, aby nádherně zpíval. Ztratili jsme jednoho chlapíka, jenž usnul a přepadl vzadu ze saní – při té teplotě by v mrazu nevydržel ani hodinu – bylo dost pod nulou – kdyby ho nezaregistroval někdo, jenž si všiml chladu, když zmizel zpod sdílené pokrývky.

Během dalších několika dnů a nocí téhož bylo víc. Pití horkého piva a potom navštěvování sousedů v lese a společné sdílení jejich polévky a vzducholodí před pěším návratem domů, abychom to všechno začali nanovo zpátky v Tommyho skromném tříposchoďovém, šesti-ložnicovém srubu – nebo spíše zámku.

Potom jsme se vynořili ze sauny, abychom seděli nazí u baru v žáru plápolajícího dřeva, vyměňovali jsme si historky z turné s naším laskavým hostitelem, jenž je pyšným vlastníkem nejbáječnějších cajones na sever od Madridu.

Ano, Polsko přes Nový rok je zcela určitě místem, kde by se mělo být.

Ve věci filmu, který jsem nikdy neviděl – snad se jmenoval Dvanáct přikázání – jsem byl tázán mou dcerou Grace…Kdybych měl tu možnost…tzn., nabitou zbraň v kapse – vpálil bych kulku do hlavy Adolfa Hitlera, kdybych ho potkal v jeho devatenácti letech a velmi dobře bych věděl, co udělá v pozdějším životě?

Řekl jsem ji, ne neudělal bych to, protože by to bylo totéž jako zabít ji a sebe, když na to příjde. Kdybych zabil Hitlera, potom by možná nebyla válka; skoro jistě by má anglická matka nepotkala mého skotského otce, jenž by zcela určitě nevstoupil v době míru do armády.

Já bych se byl nenarodil a ani Grace, atd., atd.

Toto, z krátkodobého hlediska, by nemělo žádný reálný dosah, ale na druhé straně zase kdo by to vůbec věděl. Toto je podstata teorie chaosu.

Kdybych vpálil kulku do hlavy mladého Hitlera, potom by většina souhlasila, že by to byla dobrá věc, utratit toho vzteklého psa s vědomím toho, co měl v úmyslu v pozdější době.

Avšak člověk musí předpokládat, že většina těch odporných činů, které budou následovat, vlastně ve svých mladých letech v úmyslu neměl; pouze ta tupě bolavá hrůza hnisající v jeho ďábelském břiše. Obrazy Mussoliniho a Ceausescua blesknou na stěně – visící za svá drůbka jako varování všem – jo, ale to bylo později.

Ale to není všechno, co jsme dělali na Kostarice, nehovořili jsme pouze o Hitlerovi a teorii chaosu. Naše druhá a delší rodinná dovolená byla na Punta Islita na pacifickém pobřeží. Tři týdny v ráji. Během první noci bylo velké vzrušení. Co je tohle? Ch ch ch ch WAAAAAH!!! Ještěrka, toť vše – zjistili jsme na druhý den. Postupně jsme se seznámili s tvory kolem nás, do jejichž světa jsme dorazili s pocitem údivu a respektu.

Co bylo pro nás exotickými druhy, existovalo v normální hojnosti v této neporušené končině světa. Žádné výškové hotely, žádné diskotéky nebo vodní skútry, ale vřešťani a lupenitky, bzučící ptáci a supi, papoušci a hmyz, který po mně všude lezl – ale celkem vzato byli neškodní. Všude, kde jste se podívali, byly ještěrky a hadi, rejnoci a bodlinatí normani (tohle je výraz pro mořské sasanky v bronštině i>(pozn. překl.: Bron je Ianova žena)/i>). Krokodýla jsem neviděl, ale potkal jsem muže, který ano.

Grace položila ven malou nabídku ovoce, aby odlákala záhadnou příšeru zpět do otvoru v živém plotu, a byli jsme vzrušení, že vidíme to, co nám bylo později popsáno jako běžná vačice. V umouněném tílku a páru špinavých sandálů vzhlédla a řekla ‚Fajn, kámo – jak to jde?‘ skrze plnou pusu jablek, zatímco si ulívala do ledvinky shnilé zbytky – tahle vačice byla skutečně běžná.

‚Nothing Compares To You‘ od Sinead O‘Connor bylo nasazeno místní rozhlasovou stanicí do vysoké rotace. Pravděpodobně jako varování před hrozící katastrofou – lidé určitě utíkali pryč ve všech směrech. Ale nic se nestalo, dokud se všichni nevrátili s pocitem, že je bezpečno – jenom, aby se ta hrůza zopakovala. Jak dokázala projít konkurzem na místní obecním představenstvu navzdory ohnivosti dřívější verze X-Factor je naprosto mimo mé chápání – ona je plošší než Holandsko, a to bych já měl vědět, jezdím lyžovat do Nizozemských Alp každý rok – první týden v červenci.

Předtím zmrzla vodka, což je neobvyklé. Káva zamrzla také a zmrzlina byla vanilkovou žulou. Snažil jsem nastavit termostat, ale knoflík byla zamrzlý. Takže jsme všichni střídavě na něj foukali a po chvilce bylo všechno zase studené.

Jednoho dne jsem se projížděl v loďce, eskadry pelikánů mi přelétávaly nad hlavou a já ležel na zádech v kajaku, abych je pozoroval. Žasl jsem nad nepravděpodobností, že tato vychrtlá véčka můžou létat – když je pozorujete, jak se celý den krmí, je těžké si představit, že jsou tak elegantní ve vzduchu. Ta technika je něco, co stojí za to vidět – visí dvacet stop na příbojem, zaměří svůj cíl, složí křídla a vrhnou se dolů jako kámen, po tváři do čtyřpalcové vody – nohy a peří všude, naprosto úžasné, opravdu, a velice zábavné.

Jednoho dne před večeří jsem vycouval ze sprchového koutu s pěnou ve vlasech a opláchl jsem se umyvadle, z respektu z kostarického pavoukovce, jenž byl zachycen v proudu a topil se. Co to dělám? Pomyslel jsem si, celá ta věc je pěkné nadělení – chudák malý osminohý mizera bojuje o život, zatímco já klečím, kape ze mě na kachličky, a modlím se za jeho záchranu. Zavrtění nohy a zoufalé škubnutí mi dalo naději a já zavřel dveře – má minulá zkušenost s vážkou mě povzbudila k tomu, abych nechal osud nabrat svůj kurz.

Dalšího dne byla místnost vytřena dočista pokojskou a Jeff byl pryč; doufám, že utekl zpět ke svým milovaným, odtokem do jakéhokoliv labyrintu, jež existuje tam v Pavoučí zemi.

Také byla jízda na koni a velký zážitek s klouzáním po zip lanovkách lesními korunami. Do tohoto místa se vrátím.

Četba o dovolené:

Krátká historie skoro všeho – Bill Bryson
Kompletní povídky od – Ambrose Bierce
Lidé milénia – J.G. Ballard
Jeho temné materiály (trilogie) – Philip Pullman – (seznámila mě s ní má přítelkyně Sarah Crossová a všichni jsme ji baštili)
Podivný případ se psem v noci – Mark Haddon
Wilt má smůlu – Tom Sharpe
Strach a svrab v Las Vegas – Hunter S. Thompson (chtěl jsem napsat odpočívej v pokoji, ale pochybuji, že bude, a ani nikdo jiný teď tady dole – nemůžu se dočkat až se s tím mužem potkám).
Miluj všechny ty lidi – Bill Hicks
Pocit, že se na vás někdo dívá – Rupert Sheldrake

Tak jsme zamávali sbohem v San Jose a já odjel na severní pól, nu vypadalo to tak, když jsem přistál v Torontu, to jsem nevěděl, co mě čeká o pár hodin později, když jsem se dostal do Buffala, NY – byla tam ještě větší zima. Můj přítel R. Bruce měl pravdu, bradavky mi odpadly a rozbily se na zemi v okamžiku, když jsem se dostal na jižní stranu Peace Bridge.

Cílem této cesty bylo začít práci na mé nové desce – Gillan‘s Inn (Hospoda u Gillana). Prvotní rozhodnutí byla učiněna – věděli jsme, které písně nahrát, kdo bude producentem, které hudebníky pozvat jako hosty, atd. Od 5. listopadu 1965, když jsem podepsal svůj první nahrávací kontrakt (Pye Records) s Episode Six, jsem nahrál pěkné množství materiálu a napsal přes tři sta písní.

Můj manažér Phil Banfield navrhl, abych udělal něco speciálního k mému výročí. V srpnu mám jakési narozeniny určitého druhu a jsem na cestách čtyřicet let – trochu víc, po pravdě řečeno.

Nápad se rozvíjel a já začal vybírat písně ze všech těch let, nejprve s The Javelins (v roce 1962). Nikdy jsme ve studiu nebo jinak nic nenahráli – až po mnoha letech později – takže jsem vybral ‚Can I get a Witness‘, starou nahrávku od Marvina Gaye, kterou jsme hrávali.

Z období Episode jsem se rozhodl pro ‚I‘ll be your baby tonight‘, Dylanovu píseň, kterou jsme dělávali živě.

Potom přejdeme k vlastním, společně napsaným písním (je jich přes tři sta), které vznikly v roce 1969 a později.

Rozhodl jsem se, že se tento projekt bude jmenovat b>Gillan‘s/b> b>Inn/b> (Hospoda u Gillana) podle neblaze proslulého hospodského vývěsního štítu, jenž visí nad klavírem u mě doma v kulečníkové místnosti – a občas vyjíždí na turné.

Zavolal jsem mého kámoše Michaela Jacksona (Michael Lee Jackson, MLJ), jenž žije v Buffalu, NY, a on se připojil do týmu jako můj kreativní manažer. Je také dost šikovný hráč na bendžo, a to se ukázalo být maličkou výhodou, jak uslyšíte, když deska vyjde. Michael cvičil některé skvělé hudebníky v přípravě na nahrávání základních stop v Torontu (vlastně Missisauze) v Metal Works Studio, a také v jednom studiu v Buffalu, které se mělo stát známým jako Bradavková farma – pořád se tomu směji. Fráze ‚divoký a šílený‘ nevystihuje noční obrazy, které jsem měl během toho týdne. Nevím, zda to byla ta hudba nebo ty blizardy, nebo možná dokonce ten objímající pokoj, ve kterém jsem byl, spal.

Vypadalo to, že má tři alter ega – Táta G, Libido Galactica a Garth Rockett – se spikla, aby zvýšila své výkonnostní křivky a vytvořila nějaký druh spirituálního sexu ve třech, proti němuž se zdálo marné odolávat…a proč taky?

Během naší práce v Buffalu jsem poznal pěknou řádku lidí, kteří byli velkorysí a přátelští. Našli jsme si místní – vlastně několik, ale jeden konkrétní podnik, kam jsme se uchylovali většinu večerů po práci. Říká se mu ‚Old Pink‘ (neptejte se i>(pozn. překl.: ‚Old Pink‘ může znít jako ‚Buzík‘)/i>); byla tam dobrá hudba, dobrá společnost a dobré pivo tam bylo k mání každou noc až do pozdních hodin. Tento podnik bude předobrazem pro Hospodu u Gillana, jelikož má všechny nezbytné ingredience. Musím zmínit Boba Mussella pro jeho inspiraci a skvělé fotografie. Má také jiné dovednosti, jež jsou základem pro pohodu projektu jako je ten náš.

Jednou nebo dvakrát jsem zaskočil přes hranice do Fort Erie – na balet!!

Možná jste si všimli, že jsme otevřeli novou sekci zde na Carambě, abychom vás aktuálně informovali o Hospodě u Gillana. V této sekci toho bude mnohem víc.

Další zastávka byla hluboko v anglické krajině v Jacobs Studios, Nr. Famham v Surrey. Ubytovali jsme se na týden a projeli program. Všichni muzikanti přijeli ve správný čas – a většina z nich ve správný den – úžasné.

Byla to radost a čest, když se tito přátelé objevili, aby zahráli na mé desce: Janick Gers, Steve Morris, Don Airey, Dean Howard, Cliff Bennett, Michael Lee, Ian Paice, Roger Glover a Jon Lord. A potom tam byl ten chlapík z hospody…

Nick Blagona (můj producent: Accidentally on Purpose, Perfect Strangers, atd. – viz poznámky v sekci Gillan‘s Inn (GI), zpátky na úvodní stránce), MLJ a já jsme si dávali nějaké jídlo a pivo v místním pubu, když jsme uslyšeli ty housle přecházet do Hendrixe. Bylo tam duo (Kindred Spirit), které hrálo v rohu výčepu – zajímavá směs folku a rocku. Ten chlapík se jmenoval Sim Jones (vedoucí orchestru, učitel a mimořádný houslista). MLJ se ho zeptal, zda by nechtěl s námi zajet do studia a prubnout „Smoke“. Nu, udělal jednu nahrávku – výsledek nakonec uslyšíte. Naštěstí měl auto, byly velikonoce a my jsme nemohli do 11:30 večer sehnat taxi, takže nás svezl do studia – díky Sime.

Všiml jsem si, že Steve Morris si pořezal prst během tohoto nahrávání. Během ‚Smoke‘, když jsem se díval na jeho krvácející prst, řekl ledabyle ‚Podívej, teď krvácím pro tebe, Iane.‘ Asi tak po týdnu jsem s ním hovořil po telefonu a řekl ‚Dokázal jsi sundat všechnu tu krev z kytary?‘ Řekl ‚Dal jsem na to tři vrstvy laku, je to tam navždy, kámo!‘

Jeff Healey v Torontu, později v Metal Works, při nahrávání ‚Blind Man‘ jakož ‚Smoke‘ – skoro všichni jsou na Smoke – nám všem nahnal husí kůži, když jsme si uvědomili, že jsme svědky něčeho velmi speciálního. Jon Lord už nahrál svůj part v Anglii a teď jsme poslouchali, jak tato kytara dovršuje to kouzlo. Ti dva dohromady byli velmi dojemní a mnohem více než to, o čem jsme snili, když jsme si malovali tu představu dát dohromady Jona a Jeffa na této nahrávce.

Po první a druhé zkušební nahrávce nastalo spontánní vyjádření souhlasu a pamatuji, že jsem řekl něco jako ‚Jeffe, to bylo prostě úžasné‘.

‚To mám velkou radost‘ odpověděl a potom – po malé pauze na efekt – ‚Dám ti vědět, až budu s tebou souhlasit.‘ Samozřejmě že dodal perfektní sólo během dalšího nahrávání.

Nick a Michael ještě mají nějaké další nahrávání – Joe Satriani a Ronnie James Dio – v USA, a čekáme na některé další slíbené party – žádný kvalt, chlapci.

Teď jsem v Los Angeles, se zbývajícími kluky začínáme práci na nové desce Deep Purple. Ian Paice přišel na to, proč byl Ritchie tolik let tak nabručený – podle všeho to mělo co dělat s předminstrelovskými potížemi i>(pozn. překl.: ‚předminstrelovský‘ (narážka na Blackmorovu minstrelovskou stylizaci) zní podobně jako ‚předmenstruační‘)) /i>Jo, obvyklé žertování, když hledáme místa, kde bychom si dali vyprat špinavé prádlo a naplnili naše ledničky jídlem.

Je to vždy prima pocit být na počátku nového projektu a zpátky ve studiu s mým purplovskými kámoši.

Idiokracie: Ano, zapomněl jsem.

Jednoho dne když jsme pracovali v Metal Works Studios v Mississauze v Ontáriu, nahrávali jsme základy pro Gillan‘s Inn, jsme si odskočili koupit něco k jídlu do supermarketu, který se jmenoval Bob Lobslaw (opravdu).

Zahlédl jsem koš se zdravě vypadajícími brazilskými ořechy, které mě ponoukly zmínit fakt, že neoloupané brazilské ořechy jako tyto jsou nyní v EU protizákonné.

‚Proč?‘ řekl Nick Blagona

‚Protože skořápky jsou prý jedovaté – dle regulátorů.‘

‚Á, my v Kanadě ty skořápky nejíme‘ vysvětlil Nick.

‚My také ne‘ řekl jsem já.

V odpovědi Akiko Hadaové (jež odvádí takovou skvělou práci s našimi japonskými překlady zde na Carambě!), když se dotazovala na čas nějakého francouzského slova, které jsem použil v předchozích Drazích přátelích (DF), jsem jí řekl…

…‘jsem si jist, že máš pravdu ohledně té Anglais(e) jelikož má Franglais(e) je crepe.‘ i>(pozn. překl.: bohužel zde těžko přeložitelná slovní hříčka vznikající, když Angličan používá z důvodu neznalosti nesprávně francouzská slova, jež existují (alespoň foneticky) v angličtině i ve francouzštině, ale znamenají v obou jazycích něco naprosto jiného, což má za následek velice humorné situace (takové francouzštině říkají Angličané Franglais (France + Anglais (fr. „angličtina“); zde má Ian slovem „crepe“ na mysli anglické „crap“ (=blbost, nesmysl, drek))

Nedávno jsem četl v Timesech o jednom Angličanovi, jenž se stal expertem – a cestou bez pochyby tak trochu pedantem – na mluvnické rody francouzských řek.

Nyní si vychutnávám trochy ‚Ou Le La!!!‘ (pozn. překl.: francouzsky „ten nebo ta“) stejně jako všichni ostatní, ale toto konstruktivní dušení normativního jazyka je pouze jedním dalším důvodem vychutnávat si tuto svobodu, dokud trvá. Všimli jste si, jak ve světě všechno společného – rybaření, zemědělství, měny, atd. – se velice málo zmiňuje Společný Jazyk. Pročpak tedy na to b>oni/b> nemysleli? My víme ovšem, že mysleli; je to jenom tak, že ti, kdo dokáží vidět pouze šedou ve spektru života, ti, kdo by být měli vytrženi z úřadu a vrženi bez haléře na své neradostné ulice, nechápou, že tím jazykem je angličtina.

Zmateni a vzteklí z neúspěchu esperanta – ano, jsou to stejní idioti, kteří vymysleli zbytečně ten prázdný hybrid lingua – teď pracují na nějakém obskurním valonském dialektu, který se stane vzorem pro tento nový a povinný jazyk – nebo Eurožvanění jak se mu bude říkat. Už si razí cestu tímto systémem a budeme ho tady mít dříve než se nadějeme.

Angličané po něm skočí jako husa po játrech, zatímco ostatní budou ignorovat tato nařízení; jako to dělají vždy, když tato nařízení skýtají i jenom chviličku nepohodlí.

Když jsem cestoval po Rusku minulý podzim, uviděl jsem okamžitou cestu jak pomoci ekonomice této země ze zimy do tepla. Stačí se podívat na stávající cenu jmelí, stalo se před nedávnem dost vzácnou komoditou – skoro ohroženou, slyšel jsem. Nu, ruské a ukrajinské stromy sténají pod tímto materiálem, a veškerý snadný výtěžek je podél cesty. Stovky tun jmelí; musí jich být za miliardy.

Podobná teorie padla ústy na tvář před několika lety, když jsem se pokoušel zužitkovat nadbytek kyslíku z okysličovacího zařízení v mém jezírku. Vzal jsem toho plné volvo do místního zverimexu, kde účtovali libru za jediný řetízek. Řekl jsem jim, že jim dám skonto padesát procent, když odeberou celý náklad za 25 tisíc liber. Dostalo se mi krátké přednášky na téma působení nabídky na poptávku – řekli mi, ať odprejsknu.

Jo, ten (smluvní) dodatek, jak tomu říkáme, a některé jizlivé kritiky od neosvícených. Zmíněný dodatek (je jich celá řada) je seznam extra položek, které potřebujeme mít v našich přijímacích pokojích a šatnách. Jsou to věci, které nemůžeme vozit sebou – v kategorii občerstvení.

Od nikoho nic nežádáme – nejméně ze všeho od našich milovaných promotérů a platíme za každou jednotlivou položku; náš management nepodporuje rozhazování.

Pamatuji si jednoho mladého upištěného reportéra, jenž přišel do svlékárny kvůli rozhovoru.

„Cože! To je všechno jenom pro vás??‘ Poznamenal, když zaregistroval stůl plný lahůdek.

‚Ehm – ne‘, odpověděl jsem, poněkud vyveden z rovnováhy jeho sprostotou. ‚Normálně rádi nabízíme určité pohoštění našim hostům, včetně typů z médií‘ – vrátil jsem se do normálních obrátek – ‚ale jelikož nejste zde již více vítán, mohlo by to trvat o pět minut déle, když dorazí další nenažranci; támhle jsou dveře.‘

Odešel s úšklebkem a rozjitřenou nenávistí vůči všem věcem mimo jeho chápání.

Co se stalo s EMI?

Financial Times, úterý 8. února 2005-04-19

Titulek na úvodní straně sekce Firmy a trhy.

Pozor, akcie EMI klesli v zisku o 16%.

Akcie EMI včera 16%, potom co toto třetí světové největší hudební uskupení prohlásila, že hudební prodeje v celoroku k 31. březnu klesnou o 8-10 procent v porovnání s minulým obdobím a nezdaněné zisky před odečtením mimořádných položek klesnou asi o 15 procent.

Toto oznámení přimělo Standard and Poor‘s, úvěrově-ratingovou agenturu, umístit EMI do pozice úvěrové ostražitosti kvůli možnému sestupu do stavu nekupovat

Skutečnost:

Deep Purple prodali kolem 150 000 lístků v samotné Británii, na začátku a konci turné ‚Bananas‘, které navštívilo kolem 38 zemí během 18 měsíců a hrálo miliónům po celém světě. EMI, v Británii, vyrobilo – lehce prodalo – 18 000 kopií. Bez jakýchkoliv okolků odmítli dát vyrobit cokoliv navíc.

Nedokázal jsem ve vší slušnosti ani přetlumočit důvody, které dali našemu managementu a – což bylo ještě urážlivější – naším přátelům v Kolíně, protože tyto důvody jsou mimo rámec mého chápání. Ale co mi vrtá hlavou je to, zda vůbec museli vysvětlit takovouto věc svým akcionářům, kteří by mohli být vyvedeni z konceptu nad schválením takového rozhodnutí ve věci – při skromném odhadu – potenciálu hrubých tržeb ve výši půlmilionu liber v jediném teritoriu, a to od kapely, která vygenerovala přes jednu miliardu liber přijmu od publika do pokladen tohoto průmyslu jako celku za posledních pětatřicet let (ne že bychom z toho mnoho viděli, chápejte).

Ještě jedna věc – myslím, že většina z nás na tvůrčím straně byla zděšena tím, že náš průmysl odmítl internetový potenciál, když se před hezkými páry let vynořil. Tak to je, když vyhodíte své chytré lidi a spoléháte se na své kufry. Kdyby TO bylo přivítáno místo toho, aby to bylo chápáno jako hrozba, potom … ech, co by potom? Jsme zpět u kulky v Hitlerově mozku – pravděpodobně bychom byli všichni mrtví, takže díky, EMI. Co se stalo, to se stalo.

Dost, jdeme dál, DP už nejsou u EMI a – je-li poťouchlý úsměv na tváři Bruce Payne všechno, co musíme přejít – budoucnost vypadá opravdu velmi zářivě, v kategorii – nová nahrávací společnost; ale je to na něm, aby to oznámil (BP je náš milovaný manažer).

Chtěl bych však vyslovit velké obrovské díky vám ode mě a jsem si jist, že za všechny z nás, kteří měli tu čest pracovat s některými nádhernými a nadšenými lidmi od hudby během těch let, v rámci i mimo EMI. Nejenom v Anglii ale obzvláště v Německu a také v jiných teritoriích. Všem našim kámošům tam bych chtěl říct, díky…bylo to prima, a jste vždy vítání v zákulisí.

Myslím, že je poctivé říct, že můj názor není o moc důležitější pro mě než váš pro vás. Názor je něco, co můžete rozvíjet po letech uvažování nebo to může být něco, co prostě ‚máte‘ – jako například studenti; ještě jsem nepotkal studenta bez kategorického názoru.

A na tom není nic špatného.

Nazdar,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 2005

Zpět na:
return to DF index