Dear Friends

DF 11 – Mezitím

červenec 1999

Drazí přátelé,

Myslím, že jsem potkal Beavise a Buttheada v hotelu Maritim v Darmstadtu.

Zatímco jsem si dával ručník na saunovou lavici, rozhlížel jsem se kolem v matném rudém světle, abych vzal na vědomí ostatní přítomné; což je obvyklá zdvořilost v útočištích, jakým je toto, pozdravy normálně na sebe berou formu pokývnutí nebo tichého hello.

‚Hej fešáku a staccatový výbuch ‚HE, HE, HE, HE, HE‘ mě přiměl zkontrolovat mé místo pobytu. Na moment mi proběhlo hlavou, že jsem musel umřít a dostal jsem se do MTV.

Zasloužím si to, myslím. Senza, to musí být ta nejnižší úroveň. Byl jsem opravdu tak špatný? Nemohli mi dát očistec nebo předpeklí? Nebo úplně přinejmenším ono místo, kde člověk stojí po pás v tekutých exkrementech (kterým se sprostě říká moře sraček), a co nevypadá tak zle, dokud se neobjeví ďábel na tryskových lyžích a tóny šílené veselosti nezařve ‚OK sráči! Čajová pauza skončila, zpátky na hlavy‘.

Ten moment pominul. S uklidněním jsem se díval na nahotu svou i mé nejbližší sousedky, která se celá nesvá vracela ze svého krátkého stavu zrudlé neviditelnosti. Usmáli jsme se neradostně nad naší bezprostřední budoucností, ale nebylo to tak zlé.

Beavis a Butthead (jsem si jist, že to byli oni) vstali a odešli po několika minutách, zdvořile hej-fešákovali a HE-HE-HE-ovali, když odcházeli. Vydechli jsme.

Přehrál jsem si znovu tu scénu. Seznamu vévodila absurdnost. Nosorožec vyskakující z vaší skříně, něco takového. Nu možná ne nosorožec, oni vlastně nevyskakovali že; ale určitě tygr. Ano, saháte do kapes, šmátráte po nějaké dávno zapomenuté bankovce, jež zakoupí léčbu bezprostřední žízně, když uslyšíte rachocení naprázdno běžícího Harleye Davidsona dole mezi botami.

Ze strachu, že byste přitáhli pozornost k vašim nemírným úsmyslům, snažíte se zadusit ten hlomoz tichým zavřením dveří, pomocí přimhouřeného výrazu. Ne že byste mohli zavřít dveře něčím tak slaboučkým jako je výraz; ledaže snad se současně nemračíte tak velice usilovně při vašem mhouření. To by bylo svraštělé mhouření, jež spouští primitivní formu telekineze. Ale to pořád potřebuje praxi. Takže ten bengálský Harley vám odvrčí do obličeje a vy díky bohu ztrácíte vědomí; raději méně bolestněji a o hodně dříve než plánováno.

Mezitím, stále v Darmstadtu, jsem vstřebával svou MTV zkušenost. Ještě jsem nikdy neviděl nikoho, aby vešel (nebo jak se to stává, vyšel) ze sauny kompletně oblečený. Tito dva ‚fešáci‘ byli velice módně oblečeni. Velmi velké sportovní boty, velmi velké ponožky, velmi velké kraťasy a velmi velká trika (o to více nápadné v kontrastu k jejím velmi malým hlavám). Ne, tohle jsem ještě neviděl; ne v sauně. Byli to určitě Beavis a Butthead.

Většina hotelů má bazén a saunu nebo parní lázeň, a já je vždy využívám. Jsou obzvláště užitečné, když, náhodou, jsem mohl mít noc předtím nějakého toho panáka navíc, a vzbudil se s karfiólovým jazykem.

Když mluvím o bankovkách. Hodně publikované oznámení pan Blura (bezpochyby falešná stopa k jiné hanebnosti) konstatovalo, že Bank of England hodlá prodat většinu svého zlata. Dlužní úpisy, bankovky, dluhopisy, jakkoli jim chcete říkat; ‚Slibuji zaplatit držiteli na požádání, atd.‘ budou od nynějška kryty, nebo jištěny, pomocí, ehm, ‚něčeho jiného, ale ještě jsem na to nepřišli, v každém případě, důležité je, že zlato je staromódní věc a nezapomínejte, že hodně ostatních lidí v Evropě ho nemá rádo, protože ho máme více než oni a no nazdar.‘ A tak dále. Skutečně, to se děje pořád.

Dalšího dne se stala zvláštní věc. Tváří tvář zprávám, že se Anglie chystá zbavit své zátěže a tímto vytvořit přebytek, cena zlata se zhroutila. Koho by to napadlo, že to je možné?

Když libra opravdu zkolabuje, co se stane s tím ‚slibuji zaplatit‘? S čím? ‚Litujeme, zlato jsme prodali. Co takhle nějaká, ehm, eura?‘ Ach, to bude bohatě stačit, pane Blure.

Náš úřadující premiér se zdá zrovna tak příjemným jako ten minulý, a ani zdaleka ne tak nelítostným jako ten předtím. Zvláštním způsobem mě přitahuje zvukomalebná hodnota belfastské výslovnosti jeho jména; zcela určitě pokročil (je-li to správné slovo) od pana Bla, jak by si to přáli jeho líbánkoví miláčci (Evropský Bruce Forsyth, ‚jsem rád, že vás vidím, vás vidím, rád‘, až po schlíplé pohyby rukou), k panu Blurovi (muži pro všechna roční období).

Je to velice těžké povolání, být světovým vůdcem. Vyšší perspektiva musí často vytvářet dojem, u vašich přívrženců, že obětujete své principy, když ve skutečnosti je možná prezentujete mazanějším způsobem; pro větší dobro; toto je obtížné vysvětlit zrovna teď lidičkám u nás doma, protože se pilně věnujete přesvědčování zbytku světa o tom, že každý krok, který činíte, činíte jaksi v jejich prospěch a ne váš. Je to sakramentská práce zajisté.

Mezitím, na totéž téma, jsem slyšel následující anekdotu od mého starého kámoše Squiffyho, když jsme se bavili minulý týden po telefonu. Ve skutečnosti se jmenuje Graham Underwood a jsme blízcí přátelé po řadu let. Byl větší silou v našem dvoučlenném dynamickém týmu; obzvláště v kategorii ‚šílení vynálezci‘. Byli jsme spolupartneři ve stavební společnosti FLU Ltd. Některé věci, se kterými jsme přišli, musím uznat, nebyli zrovna oceněny. Buď to, nebo jsme předběhli dobu. Svět nebyl připraven na naše strojní zahradní vidle, a jaká roztomilá věc to byla. Squiffy byl také se mnou několikrát kolem světa. Na úplně posledním výletě (Repo Depo) se staral o Starostu Pekla. Nyní je úspěšným malířem.

Sherlock Holmes a Dr. Watson stanují na pozemcích panství lorda Uphama. Provádějí pozorování ve snaze rozluštit záhadu pomalého rozkrádání jeho zámku. Tento mizí kámen po kameni.

S pohledem upřeným na nebesa, Holmes mumlá ‚Watsone, řekněte mi, co dokážete vydedukovat studiem nebes.‘

‚Nu Holmesi‘, říká Watson,

‚Astrologicky bych řekl, že znamení nám byla příznivě nakloněna a můžeme být optimističtí, co se týče výsledku našeho pozorování.

Astronomicky jsme jenom smítkem ve vesmíru neznámých rozměrů.

Horologicky, je kolem čtvrt na tři.

Meteorologicky, je nízká vlhkost a nejsou mraky, takže jsou velice dobré vyhlídky, že bude zítra hezký den.‘

‚Ne, ne, ne Holmesi. To vůbec není ono. Jste úplně mimo. Copak nevidíte? Je to jasné jako nos mezi očima. Nějaký hajzl nám ukradl stan.‘

Mám rád sport, hrával jsem hodně fotbal, ale zlomil jsem si dost šeredně nohu a od té doby nemůžu kopat do balónu. Jsem však stále velkým fandou a sleduji tuto hru (vlastně všechny sporty) v televizi, kdykoli mohu. Většina hotelů nabízí jeden nebo dva sportovní kanály, a potom ovšem je zde pořád Paicey. Nosí si sebou svůj vlastní satelitní talíř, a nám zřídka ujde nějaká důležitá událost. Často to nahrává, a za malou úplatu, nám umožňuje to shlédnout později, v autobusu. Je-li to na živo, jdu k němu na pokoj, zaplatím vstupní poplatek, a sleduji to tam.

Nejsem sám, kdo si stěžuje na jisté rušivé trendy v této ‚nádherné hře‘, jak se ji dneska říká. Možná je nádherná v tom smyslu, že hráči jsou hezcí a drazí, ale vůbec není nádherná ve vyšším aspektu. Podvádění je součást této hry. Nikdo, nikdy, neustoupí těch požadovaných deset yardů při volném kopu. Hráči kňourají na rozhodčího při každém hvízdnutí, a naprosto hanebně usilují o to, aby soupeř dostal žlutou kartu nebo hůř. Povalují se tam v prudké bolesti, když se jim dostane bláto na triko; nu vidíte to sami, že. Čárovému se nyní říká asistent rozhodčího (dej mi sílu), ale navzdory tomuto veškerému zdokonalenému politicky korektnímu názvosloví, jsou pořád stejní. Ani jeden z nich neví, že ofsajd se posuzuje od okamžiku, kdy je míč přihráván, a ne od okamžiku, kdy je obdržen, ani jeden z nich.

Na téma triček mám návrh. Hráčům by mělo být doporučováno, aby nosili elasticky přiléhavé lycrové nebo spandexové oblečení. Toto by určitě eliminovalo všechno tahání za trika a mělo by dodatečný přínos v tom, že by činilo francouzské líbání, předstíraný sex, hvězdy, salta vzad, atd. daleko víc pochopitelnějšími.

Začíná se to obracet v aliterační slavnost.

Mezitím, od té doby, co byl zveřejněn skandální postoj elitních členů MOV (Mezinárodního olympijského výboru) (ve skutečnosti si to nikdo v hlavě nesrovnal, když princezna Anna rezignovala před dvaceti lety), sleduji chování těchto záludných červíčků, kteří si proplétají cestičku k vrcholkům moci ve svých rozmanitých sportovních oblastech, s vlastním obohacováním jako jejich jediným mesianistickým středem zájmu.

Fotbal, kriket, ragby, atletika, biliár (?), všechno je řízeno velice podivnými lidmi. Tak to je v Anglii. Mají ostatní země stejný problém, přemýšlím?

Formule 1, automobilové soutěže Grand Prix. Toto nebezpečím pohrdající ztělesnění testosteronem nabité technologie je ničeno kocovinou trpícími kroky jednoho Maxe Mosleyho, vystudovaného právníka, ale co je ještě hanebnějšího než tohle, on je prezidentem FIA, řídícího orgánu tohoto sportu.

Formule 1, tato fráze evokuje takové pocity na téma podívané, které jsem já, a milióny dalších, propadl od časů, kdy Fangio, Von Trips, Moss, Stewart, Prost a Senna (odpusťte mi ty, které jsem neuvedl) nasazovali život na startovní čáře. Byli tím druhem lidí, kteří by to dělali, bez ohledu na to, zda bychom je sledovali nebo ne, pouze z čirého závodnického vzrušení.

Fandovské nadšení sdílené davy na těchto velkých závodech, a těmi (jako já), kdo vysedávají celou noc, aby sledovali v televizi kvalifikaci, živě z Japonska nebo Brazílie, a potom, k velkému zoufalství matek, a později manželek, a potom celou tu proceduru zopakují o 24 hodin později, když se koná samotný závod.

Modré vlajky a back-markers, vždy delikátní problém.

Brilantní Shooie od Ferrari a jeho věrná dvojka (jenž hrával hlavní roli v ‚Thunderbirds‘, že?) David Cool, je to ‚tard‘ nebo ‚thard‘? Ani on sám si není jistý, což je pravděpodobně důvod, proč mu připadá předjíždění tak obtížné. Hill junior, Hunt the Shunt, Murray Walker, Monako, Nürburgring, Silverstone. Vše mimo dosah smrtelníků. Nejsem velice mechanicky založený. Dávám na stejnou úroveň činnost pod kapotou vozu s trojrozměrnými šachy (krychlovými). Obstojím však v debatě na téma relativních výhodách pneumatik, rozhodující oblasti tohoto. Vydržíte s nervy a zůstanete při hladkých gumách, nebo zajedete do boxu přezujete se do galoší při první známce mraku?

Entomologická fascinace zastávkami v depu (nanosekundy v pomalém pohybu) a jejich strategická důležitost; nejenom pneumatiky, palivo a škubnutí spoilerem, aby zmenšil či zlepšil spodní tah, ale má to být jedna, dvě či tři zastávky? Mazaný šéf týmu by mohl vidět výhodu pro svůj horší vůz ve zlepšení poměru výkonu k váze, a tak vézt méně paliva, čímž by se zvýšila rychlost, ale musí se častěji zastavovat. Hezká teorie, ale nikdy nefunguje.

Mezitím, veřejnost, týmy, všichni se trápí a co je ze všecho nejdůležitější, řidiči si stěžují na nedostatek soutěživosti, způsobený nejnovější změnou pravidel. Už žádné hladké gumy; všechny jsou se vzorkem. Také vozy jsou užší. Takže je turbulence a nedostatek ground-effectu za ostatními vozidly, a rychlosti jsou redukovány, spolu se schopností i těch nejodvážnějších a nejlepších předjíždět.

Většina lidí bude souhlasit, že předjíždění je tím jediným prvkem nutným, aby byl přítomen v každém závodu, aby se mohl odlišit od procesí. Ne tak náš protivný Max. Ne, jeho povýšená odmítavost ho klade na stejnou úroveň se Samaranchem a vévodou Haigem.

V reakci na protesty řekl: ‚pokud jsou vozy bezpečné, nás (?) nezajímá, zda se to jezdcům líbí nebo ne. Protože jsou tak hodně placeni, nejsou oprávnění k tomu, aby se jim líbily nebo ne. To není na nich.‘

Co je to za megalomanského žvanila. Jestliže jeho rozhodnutí zvítězí, potom by měly být odstraněny ty značky z každého okruhu. Značky, které varují ‚AUTOMOBILOVÉ ZÁVODY JSOU NEBEZPEČNÉ‘.

Mezitím, na velice smutnou notu. Můj přítel Screaming Lord Sutch včera zemřel. Oběsil se poté, co trpěl hlubokou depresí od smrti své matky, která mu byla vždy velice blízká. Dave Sutch byl impozantní postavou. Mezinárodně slavný svou ‚invazí‘ do USA, kdy dělal turné ve svém Union Jackem vyzdobeném Rolls-Royci.

Po celá šedesátá hráli Screaming Lord Sutch and the Savages („Divoši“) vyprodaným sálům, a každý profi muzikant s nějakou sebeúctou umíral touhou mít takové angažmá ve svém životopise. Viděl jsem ho několikrát v jeho rozmanitých fantastických rolích. Jeden den byl Jackem Rozparovačem, a dalšího dne byl šíleným hasičem, jednou se strašně poranil na čele svým slavným ručním zvonkem.

Ritchie Blackmore si užíval svůj džob jako Divoch. S rozkoší mi rád často vyprávěl, jak Screaming (jak se mu říkalo mezi přáteli) přinutil kapelu se převléci do jevištních kostýmů na toaletě malého trajektu ve Skandinávii. Podle všeho zařídil nějaké lidi od novin, aby uvítala kapelu (Screaming byl vždy velmi dbalý na publicitu). Představte si tu scénu, Ritchie, a ostatní Divoši, v kožešině, nahá ramena, leopardí kůže, oblečení a lá jeskynní mužové, kytary v jedné ruce, kufry v druhé, sbíhali šíleně po rampě, aby byli uvítání několika zmatenými dětmi a malým psíkem.

Toto byl typický Sutch. Nikdy netvrdil, že je zpěvák, v konvenčním slova smyslu; ani vůbec v jakémkoliv smyslu, pokud jsem to dokázal rozeznat. Ale by bavičem. Velkým bavičem. Bez ohledu na to, jaké brilantní individuality měl v kapele, nikdy jste se na ně nedívali, když byl Screaming Lord Sutch na pódiu. Proti nim byl obr.

Udělal bezešvý přechod do své druhé kariéry politika, a bojoval až do úplného nedávna ve všech všeobecných volbách. Se svým obrovským a absurdním cylindrem, s rozetami velkými jako slunečnice, a se štěrbatým úsměvem, jenž rozsvítil ten večer, se postavil na řečniště vedle nervózního premiéra a prohnané kancléře. To všechno na celostátní televizi.

Výsledky; jména kandidátů, spolu s počtem vhozených hlasů, byly oznamovány středověkým úředníkem shromážděným a rozmanitým příznivcům v obecním domě.

V Anglii je tradicí, aby televizní komentátor dodal tlumeně navíc stranickou oddanost kandidátů.

Takže slyšíte od úředníka ‚Jonathan Blithering-Smythe‘, potom naléhavý šepot chlapíka z televize, jenž dodává, jako kdybychom nevěděli, ‚Konzervativní strana‘, přesně včas, abychom slyšeli zase od úředníka…čtrnáct tisíc dvě stě dvacet šest‘. Toto přijímáno se sprškou aplausu a bučení z davu, a povýšeným, chabým úsměškem konzervativců.

Potom…‘Fred Livid‘ (smyslně) ‚Labouristická strana‘, čtrnáct tisíc dvě stě dvacet sedm; divoká sprška od sedmi či osmi; Fred věnuje maniakální planoucí pohled a staré známé dva prsty konzervativci, jehož tvář je ve stavu ústa dokořán.

Mezitím, protože nikdo s výjimkou liberálních demokratů (je jich tam stejně jenom osm) se nezajímá o nic jiného než o absolutně zlatý hřeb večera, čekáme na ‚Davide Sutche‘…a potom, v kultivovaných a nezaujatých, neznějících BíBíSí závorkách (Monstrózní šílená cvokařská strana=Monster Raving Loony Party)….anoooo!….sedm set čtyři. Celá národ provolává slávu. Lord Sutch natahuje ruku a s výrazem obrovské velkomyslnosti si ji potřásá se všemi kolem. Všichni vědí, že hlavní tahák jeho volebního manifestu (volební právo pro psy) byl snad trochu pokrokový, ale všichni mu stejně provoláváme slávu, protože ho milujeme.

Dohoním tě později kámo.

Ostatní věci, které jsem chtěl napsat, budou muset počkat, protože nikdo nemůže následovat po Screaming Lord Sutchovi odpočívajícím v pokoji.

S upřímným pozdravem

Mír & lásku

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 1999

Zpět na:
return to DF index