Dear Friends

DF 1 – Fikot (říjen 96)

8. října 1996

Drazí přátelé,

nu, máme tady konec evropské části a konce dobrý, když je vše dobré s Deep Purple. Bylo skvělé pokynout tolik a známým tvářím a doufám, že se vám všem koncerty líbily. Atmosféra v kapele je přátelská a uvolněná a myslím, že se to na vystoupeních odrazilo. Steve Morse je skutečně jedním z rodiny a je to fajn opět čelit výzvám. Občas je to opravdu nebezpečné, jelikož tito skvělí muzikanti posouvají limity, zdá se, s každým vystoupením.

Jezdíme autobusem, zakuklení v našem vlastním neskutečném světě, fičíme si to po nekonečných dálnicích ve vozidle tak těžkém, že je ovládán svou vlastní pohybovou energií. Neexistuje žádná úsporná cestovní rychlost, žádná pohodlný přechod mezi zrychlením a jejím stejně děsivým protějškem. Jenom fičíme. Také rachotíme, a kodrcáme a kličkujeme. Příležitostně potlačíme naše napětí o palec či dva, abychom mohli zdolat nízký most. Je ovšem nezbytné zaregistrovat značky ‚nízký most‘ dostatečně předem, abychom ve fikotu ustali; jinak bychom fičeli ve volné přírodě, což by nás připravilo o ten pocit omezení, jenž je tak podstatný pro náladu moderního fikotu.

Je zde také větší stupeň tření, než je obecně spojeno s fikotem, řekněme, vnějším prostorem. Gravitace činí pouze část toho, jelikož ‚náš‘ fikot je více drhnoucí, skřípající, nepromazanou lavinou žulových desek po hladkém a rovném téru. Fikot po starých východoněmeckých cestách; ger-dank, ger-dank, ger-dank, ger-dank, nebo svažující úzká platanová alej vyžaduje angažovanost s očima na stopkách a odhodlanost s kotníky na prstech do běla.

V průběhu jedné či dvou mil, člověk může pozorovat, že nikdo nedýchá. I krávy a ovce ustávají ve svém přežvykování, dívají se jedna na druhou a s de nirovským pokývnutím uznale převalí v ústech, „No ne, to byl ale fikot,“ předtím, než se vrátí ke svému chlebodárci.

Pravděpodobně existuje nějaký vědecký zákon, který konstatuje, že cokoliv obsažené v těle fikotu pofičí stejnou rychlostí jako mateřský fikot. Ne tak však v našem autobuse, ó to ne, se jeho kójemi a pohovkami, kuchyňkou a toaletou, stoly a televizory, ledničkami a bednami a muzikanty a bubeníkem a zpěvákem, účetním a cestovním manažerem a nádobím a lahvemi a plechovkami a sklenicemi….atd. všechno to fičí marginálně separátními rychlostmi závisejícími na jejich stavu vzpamatování z jejich posledního nemotorného naklonění.

To znamená, všechno kromě Ronnieho. Řidiče našeho monstra, klidného tváří tvář fikotu. Ronnie má v zásobě spoustu skvělých historek o kapelách, se kterými profičel celou Evropu. Když jsem se omlouval za drobky z croissantu na podlaze (nedařilo se mi trefit do tváře, když jsme fičeli z Lille), řekl ‚Bez obav, chlapče, mám saváááč (to znamení vysavač – je z Leedsu), vy kluci jste v pořádku. Nepřijmu objednávky od kapel, které se chovají v bůůůsech (v autobusech) vandalsky a když se tak začnou chovat, pokračuji bez nich‘ (?). Nu, vandalismus mi moc nejde, ale jako únikový mechanismus má své půvaby.

Synchronizovaný fikot v Ronnieho autobusu byla výzva takového himálajského rozměru, že by se musela určitě kvalifikovat jako olympijská disciplína. Vidím už to teď, pyšný Ronnie na pódiu vítězů (Sydney 2000), zlatá medaile kolem krku, slzy v očích….“Bez nich bych to nedokázal, nelepší parta fikotářů, kterou mi bylo ctí synchronizovat, děkuji mnohokrát.‘ ‚Pokračuj Ronnie, předveď nám narychlo nějaký fikot‘ někdo křičí. (Zbytek udělám v normální angličtině, budete si muset představit ten přízvuk). ‚Nesměj se chlapče, to vlastně není sport, víš, je to vlastně umění. Byl jsem požádán zafičet pro Tate, víš, když to ten Hockney zabalil; já bych to sám uměním nenazval, vůbec ne, chci říct, že to není stejná kategorie jako fikot, že?“

Utišující elixír a něco na zapití whisky?

Celkem vzato, bylo to skvělé. Ohledně ‚Dreamcatcher‘ moc toho nového není. Příští týden jednu do Liverpoolu, abychom se Stevem Morrisem dokončili mix a potom to celou věc dotáhne do konce Caramba (label) pro vydání na jaře 1997. Sledujte můj web kvůli dalším podrobnostem.

Nu, to je prozatím vše.

Mír a lásku,

Ian Gillan

Copyright © Ian Gillan 1996

Zpět na:
return to DF index